Díky otevřeným promluvám mezi písněmi se osazenstvo pražského klubu dozvědělo také to, že na baskytaru s ním v kapele hraje Zdeněk Imramovský, jinak též partner matky Skořepova syna. Není nad skvěle šlapající rodino-kapelní vztahy. Bez ironie. A ten syn se objevil na jedné z kreseb promítané na plochu za kapelou, jelikož má svůj drobný otisk v písni "Plastosauři". Z čehož byla ta matka v danou chvíli dva metry od pódia vcelku dojatá. Není divu.
Když se Pan Lynx ukázal na typickém půlkruhovém pódiu naposledy, byli u toho dva drazí hosté: Michal Pavlíček a Michael Kocáb, kteří mají svoji stopu na albové prvotině. Tentokrát byl Pan Lynx ještě nenasytnější. Nejprve se po jeho boku (a megavtipně s jeho přesnou upnutokalhoto-vestičko-kloboukovou vizáží) předvedli nejprve Frank Fišer a Filip "Šváb" Švambera, kteří s ním hulákají v tracku "De to s tebou do kopce". Jedno slovo (skutečně jsem to počítal) pronesl do mikrofonu Roman Holý, principál Monkey Business a (R.I.P.) J.A.R. Velká škoda, že nedošlo na veselý song z jeho aktuální sólovky "O pytlíku a bříšku". V plánu byl, ale bůhvíproč z něj nešlo.
Ultimátní záležitost ovšem vytáhli z rukávu David Koller a Tomáš Vartecký. Vypalovačka "Těžkej sen" z bezmála čtvrtstoletí staré desky Kollerbandu je luxusní raritka pro gurmány, kterou dvojice společně s Lynxovou kapelou oprášila patrně jen pro tento večer. Prostě takový ten moment, na který se bude dlouho vzpomínat.
Jak se říká, řetěz kapela je jen tak silná, jako je její nejslabší článek. V případě Pana Lynxe tato poučka dost drhne, protože mezi muzikanty zkrátka žádný slabý článek není. Celá šestice pluje na stejné vlně, přičemž z pódia po celé dvě hodiny tryská ta nejryzejší muzikantská radost. A protože je Skořepa nevyléčitelný (= chvílemi i trochu otravný) perfekcionista, perfektní musí být pochopitelně zvuk i světla. A to tak, že když kytarista Josh Root hurónsky řve do mikrofonu "Asi ses přeslech", co by část songu "Třetí ucho" a přímo do obličeje mu problikává bílé strobo, působí to děsivě, hypnoticky, až skoro okultně. Aneb jeden z mnoha a mnoha příkladů, že tahle parta si prostě libuje v detailech, protože jedině tak je celý ten zážitkový balíček úplný. Ba ne, ještě hlína! To takhle producent Milan Cimfe při křtu zasypal novou desku poctivou hrstí zeminy, patrně z okolních lesů u něj doma v Unhošti na západ od Prahy, kde ve studiu Sono tu a tam vznikne nějaký ten albový klenot.
Tím už je neoddiskutovatelně i Pan Lynx. Teď už jen nezapomenout dobrušovat drápky a vytrvat, což může být v případě kočkovitých šelem potíž, ale tentokrát už to klapne!
A malá osobní poznámka pod čarou. Album "Kdo se bojí, musí do lesa" jsem slyšel bez přehánění padesátkrát a ještě den před koncertem bych vsadil celou svoji sbírku trsátek, že mě už nedokáže ničím překvapit nebo dokonce vykolejit. Jak šeredně jsem se ve své pýše mýlil. Konkrétně za to mohl "Pan Pyroman", do kterého jsem se zaposlouchal způsobem, jakým se mi to ještě nepovedlo. A úplně poprvé jsem měl pocit, že jsem se té písničky fyzicky dotknul, jakkoliv ezo-hloupě to zní. Zkouším to btw. znovu při psaní této recenze, ale nedaří se. Myslím, že se tomu říká neopakovatelná síla okamžiku. Už teď se moc těším, co podobným způsobem objevím naživo příště. Lynxi, Michale... díky!
