Fanoušky mířící stejným směrem šlo rozeznat na první pohled. Třpytky a barevný outfity doprava na Raye, komplet černá doleva na deathcore. A zatímco žánrově jemnější část redakce se zamířila podívat do areny, tahle reportáž patří tý temnější straně večera.
Vzhledem k tomu, jaká jména se na soupisce sešla, nebylo překvapením, že hala byla slušně zaplněná už od začátku. Zhruba tři čtvrtiny kapacity pryč a energie v publiku postupně rostla. Večer otevřeli Humanity's Last Breath, který publikum příjemně naladili, ale přece jen působili spíš jako rozjezd. Po nich nastoupili Shadow of Intent a přitvrdili, jak se sluší a patří. Brutální, precizní a bez kompromisů. Přesto bylo cítit, že opravdová exploze má teprve přijít.
Whitechapel přišli a bylo jasno. Moshpit se rozjel v první sekundě a nezastavil se po celou dobu jejich vystoupení. Z malýho kolečka o dvaceti lidech se postupně stal obří vír minimálně o stovce účastníků. Hezká podívaná přišla ve chvíli, kdy se prvních zhruba dvacet metrů od pódia synchronizovaně rozheadbangovalo - komplet všechny první řady. Koukala jsem na to zeshora a byl to krásnej pohled. Oproti tomu pohled komickej se mi naskytl, když jsem se koukla vedle sebe, kam se posadila starší paní uklízečka a i ta si notovala do rytmu. Phil Bozeman si po několika skladbách dopřál krátkou pauzu ve tmě, z níž se vyklubal rituální návrat s ikonickou maskou Hymns in Dissonance. Od tý chvíle šla intenzita ještě o level výš. Whitechapel předvedli extrémně brutální a suverénní show.
Mimochodem, celej večer provázela i řada zákazů. Lorna Shore si nepřáli, aby si lidé nosili do sálu jakékoli občerstvení, včetně piva. V český pivní velmoci to samozřejmě nesklidilo nadšení, ale aspoň nějaký plus tam bylo - když se po každý předkapele publikum vyhrnulo ven na kýžený pivo a vracelo se až těsně před dalším setem. První řady tak obsazovali ti, kteří se občerstvení vzdali a šli si strategicky hlídat místo. Fotografové to měli podobně přísný, fotit Lorničku se smělo pouze během jedný krátký skladby. Naštěstí zvuk byl po celej večer naprosto v topu a vizuální stránka, hlavně při Lorně, byla dotažená do detailu.
Lorna Shore si svůj headline zasloužili bez debat. Will Ramos byl slyšet už za plachtou, odkud hypoval publikum, zatímco mezi sety běžel klasickej random playlist. Před jejich nástupem ale zaznělo "Total Eclipse of the Heart" a celej sál se proměnil v jeden obří sbor se zapnutejma světýlkama na mobilech. Jakmile spadla nasvícená plachta s logem kapely a rozjela se "Oblivion", přišel dechberoucí pohled: kapela se doslova topila na vlnách podivna, který bouřily na obrazovkách za nima, a působilo to překvapivě filmově a přesvědčivě.
Překvapilo mě i složení publika. Bylo vidět hodně mladých lidí, hlavně mladých holek. Funny story: dvě z nich stály přímo přede mnou, poctivě pomalovaný barvama na obličeji. Během druhý skladby jim zazvonil telefon a na obrazovce se objevilo "incoming call: taťulda". I když mu to zvedly, přes Willovy growly samozřejmě nebylo slyšet vůbec nic. O pár minut později se ten samej taťulda, taky pomalovanej, vynořil přímo za náma a svym pivnim panděrem si razil cestu vpřed, aby mohl chránit dceru před okolníma (v jeho hlavě asi zlýma) metalistama. Nejdřív mě solidně nasral, ale pak si u mě zase šplhnul: holky si vyprosily návštěvu pitu a on jim to nejenom dovolil, ale šel tam rovnou s nima i on sám - karma restored!
Celej večer provázela skvělá audiovizuální show - od zajímavejch animací po pořádný ohně. "War Machine" přinesla efektní moment s výstřelem ze zbraně na obrazovce a pořádnou ránu do sálu. Při "Sun//Eater" se za kapelou rozsvítilo obří slunce a vytvořil se jeden z největších pitů večera, když Will vyzval ke crowdsurfingu. A když Will něco řekne, prostě se to udělá.
Finále patřilo epický trilogii Pain Remains I, II, III, po klasickym odchodovym trollení se kapela vrátila a odpálila poslední peklo v podobě "To The Hellfire". Já už to sledovala z balkonu a byl to masakr. Celej balkon se doslova třásl, jak při menším zemětřesení.
Celkově šlo o extrémně povedenej večer. Skvělý prostory, zvuk v topu, vizuály, který dávaly smysl, a čtveřice kapel, která doručila přesně to, co slibovala. Ideální nedělní program pro každýho, kdo ví, že černá je ten správný dresscode. ;)















































