Obecným problémem takových velkých koncertů, které se promění v jednodenní minifestival, bývá, že část nově příchozích se nedokáže naladit na uvolněnou festivalovou atmosféru. A tak se z umírněných večer během koncertu GNR stalo křídlo radikální. Z "udělejme kruh, pojďme se objímat" komunity se stalo spíš "kam se serete, tady už pro vás není místo". Ačkoliv měli kolem sebe klidně šest metrů volného prostoru, neustále někdo něco vyčítal, rozčiloval se... no prostě chování, které na koncert nepatří.
Ale abychom nebyli jen zlí hejteři – plno nově příchozích fanoušků bylo strašně milých a roztomilých. Přijely celé rodiny, které občas čítaly až čtyři generace, od vnuků po pradědy, a všichni si tenhle koncert přijeli užít na maximum. A když pak tihle OG rockeři večer hráli na "air guitar", běhali mezi ostatními přihlížejícími a představovali si, že jsou jako Slash – to byl pohled, při kterém nám vyskočil obrovskej úsměv na tváři a všechno bylo zase tak, jak má být.
Guns N' Roses měli naplánovaný tříhodinový set, ale jak si plno fanoušků už předem dělalo srandu – první hodinka bude určitě na čekání, než kapela vůbec dorazí na stage. Zpoždění kapela nakonec opravdu měla, jak už je u nich zvykem, ale hodina to naštěstí nebyla – "pouze" 20 minut. Set otevřeli skladbou "Welcome to the Jungle" a tahle pecka je prostě skvělý opener, který vám do žil vlije krev. Bůh ví, co těch prvních 20 minut kapela v backstage dělala a jak se na koncert potřebovala navnadit (mrk mrk), ale Axl pak na stagi frčel pěkně! V podstatě od začátku do konce koncertu pobíhal – ne, přímo sprintoval – po pódiu rychleji, než když se my snažíme jednou za rok doběhnout autobus. Samozřejmě se na něm podepsal zub času, přece jen je mu už třiašedesát, a kdyby byl normálním smrtelníkem, už by se pomalu chystal na luštění křížovek v důchodu – ale ne, tahle rocková legenda se očividně ještě nikam nechystá. Co se zpěvu týče, měl tam velké mezery a už to dávno není to, co bývalo – ale ve finále nám to, vzhledem k okolnostem, přišlo vlastně přijatelné. A v porovnání s živáky z jiných nedávných koncertů to bylo vlastně docela dobré.
Axla na pódiu doprovázel zbytek kapely – světově známý kytarista Slash, druhý kytarista Richard Fortus, skvělý basista Duff McKagan, klávesák Dizzy Reed, nový bubeník Isaac Carpenter a klávesačka s modrými vlasy Melissa Reese. Všichni předvedli skvělý výkon – ale Slash si samozřejmě zaslouží svých vlastních pár vět slávy. Kudrnatý háro, namakaný pracky a černý do nebe trčící cylindr na hlavě – prostě ikona. Slash je legendární kytarista a na hradeckém koncertě opět stvrdil svou reputaci. Jeho kytarová sóla byla skvělá a rozhodně nejvíc pomohla GNR k tomu, aby zanechali celkově dobrý dojem z koncertu.
Na setlistu nechyběly pecky jako "Sweet Child O' Mine", "November Rain" či cover "Knockin' on Heaven's Door". Večer zakončili "Paradise City" a ohňostrojem, který byl rozlučkou nejen s kapelou, ale s celým festivalem.
GNR ale nebyli jedinou kapelou, která během pátého dne zahrála – program byl sice slabší, ale i tak se v něm dalo najít plno skvělých jmen. Odpoledne třeba rozjeli skvělou show Rival Sons, kde zpěvák začal hrát naboso, ale po první písničce to na rozpáleném pódiu vzdal a raději obul hotelové papuče, které mu teda k jeho elegantnímu vínovému obleku moc neladily. I přes tenhle komický vzhled ze sebe ale vydal maximum a jeho vokální výkon i hudební doprovod kapely byl opravdu zážitek. Za zmínku pak taky stojí Ghostkid, kteří jsou známí svými strašidelnými namalovanými obličeji, výstředními outfity a tvrdými riffy. To samozřejmě přitáhlo pozornost i nového obecenstva, které si kapelu nevěřícně natáčelo – a když pak kapela nařídila otevření pitu, zmatení staříci, kteří netušili, co se děje, s očima plnýma strachu rychle kličkovali ven. Naopak večer u metalových Crossfaith z Japonska pit vypadal jako vojenský manévr. Obrovská plocha, nekončící energie a poslední velká facka dne.
Závěrem patří velký dík organizátorům RFP. Festival roste, ale zázemí zůstává špičkové. Areál čistý, široký výběr jídla a pití, doprovodný program, přednášky, soutěže. Nejvíc bychom chtěli vypíchnout letošní výzdobu E2 a ČT Art Stage – zatímco šapito ČT bylo tematicky vyzdobeno do "circus vibes", s létajícími balony, hodinami a kartami rozesetými po stropu, šapito E2 byla jedna velká zelená džungle, kde jsme na stropě mohli spatřit zelený prales se svítícími papoušky, liánami a obřími květinami. To jsou přesně ty detaily, které dělají zážitek z festivalu kompletním. Takže jako vždy – 10/10, a teď už jen vydržet rok do dalšího ročníku. Děkujeme, loučíme se – příště zas!
