ROZHOVOR: Rou z Enter Shikari - Můj skrytý talent? Pěstuju různý rostliny, kytky a zeleninu

Podle Wikipedie jste vznikli v roce 1999, takže byste letos měli slavit 25 let. Plánujete něco speciálního?

Rou: Ježiš, no tak to je blbost teda, vznikli jsme v roce 2003. Každopádně nikdy jsme nic extra na žádný výročí nenaplánovali, takže si nemyslim, že bychom něco extra vymýšleli. Ale 25, to už je docela velká věc.

 

A co kapely, na kterých jste vyrůstali? Když už jsme u té historie.

Rou: Začínali jsme na britpopu, indie. Tak ve 14 jsem objevil alternativní hudbu, takže jsem jel Rage Against the Machine, Refused, z indie potom Radiohead.

Rory: Můj brácha byl DJ drum'n'bass, sdíleli jsme pokoj, takže mě tohle hodně ovlivnilo a poslouchal jsem s ním elektronickou hudbu. Pak jsem ale začal hrát na kytaru, nejdřív Red Hot Chilli Peppers, pak taky Rage Against The Machine a Radiohead.

 

Hráli jste NHLko? Ptám se, protože vaše písnička "Sorry You're Not a Winner" byla součástí NHL 2008. Cítili jste, že to bylo pro vás průlomové?

Rou: Jasně že hráli. A lidi za náma občas chodili, že díky tomu objevili naši hudbu.

 

 

Teď k vaším koncertům. Kde berete všechnu tu energii, kterou necháváte na stage?

Rou: Jde to všechno z naší hudby, která je hodně energická a potom z lidí, který na ten koncert přijdou, ty nám dodávají neskutečnou energii.

 

Před Rock for People jste hráli na Rock im Park, kde je 100 000 lidí. Vnímáte tam nějakej rozdíl?

Rou: Já prostě miluju hraní venku, open air koncerty jsou skvělý a je v podstatě jedno, jestli to je větší nebo menší akce. Ne, že by byl RFP menší, pořád je to obrovský, ale čím víc lidí, tím lepší. Ale mít nad sebou při koncertě širý nebe je pro mě něco nepopsatelnýho. Ten výhled a všecko kolem.

 

Objevila jsem vás na RFP 2008 a od té doby jste tady pravidelnými hosty. Pozorujete, jak se festival mění a jak roste? Jde vůbec tyhle věci nějak stíhat vnímat?

Rou: Musím říct, že je to fakt těžký si to zapamatovat, protože hrajeme pořád někde jinde a často to splývá. Ale pamatujeme si lidi kolem. Je hezký se vracet na ten samý festival, vidět známé tváře a je to skvělej pocit, že nás zve pořadatel znovu a znovu.

 

 

Teď jedna otázka od fanynky. Máte někdy v plánu koncert na Islandu? Nebo máte nějakou vysněnou destinaci, kde byste si chtěli zahrát?

Rou: Tak Island by byla rozhodně jedna z vysněných destinací. Nikdy jsme tam nehráli a bylo by to super. Můj bratr tam jel na takovej roadtrip, objevovat ostrov a vypadá to tam nádherně.

Jinak žádnou vysněnou destinaci jako takovou nemáme. Rádi bychom někdy hráli v Jižní Americe, kde jsme ještě nekoncertovali, nebo třeba do Indie. Tam jsme měli hrát už asi 4x, ale nikdy to nevyšlo. A pak třeba Madagaskar nebo třeba Arktida.

 

A co dovolená? Jezdíte někdy někam? Třeba týden v Karibiku nebo tak?

Rou: Jelikož hrozně moc cestujeme, když mám volno, zdržuju se v UK. Zajedu třeba někam kempovat, na túru na hory a podobně.

Rory: Mám to úplně stejný. Snažím se zdržovat v UK, vyrazit kempovat nebo někam do přírody na hike. Představa, že trávím volno zase dalším cestováním mě moc neláká.

 

Máte nějaké zajímavé hobby nebo skrytý talent? Fanoušci se vždycky rádi dozví něco osobního o jejich oblíbených interpretech.

Rory: Já rád dělám videa, vizuály na stage, která se promítají na našich koncertech, když hrajem. Animace a podobně. To mě hrozně baví.

Rou: A ještě tam máš něco, no pochlub se.

Rory: Rou odkazuje na to, když jsem byl mladej, asi 15 mi bylo, tak jsem pracoval jako kouzelník v restauraci, dělaj si kvůli tomu ze mě srandu, protože jsem nebyl moc dobrej.

Rou: Jinak já vždycky říkám, že umím hrát na trumpetu, ale to už každej ví. A pak taky rád pěstuju různý rostliny, kytky a zeleninu. Je to ale těžký jak jsme pořád pryč, ale vesměs se mi vcelku daří.

 

 

 

Teď zpátky k vaší hudbě. Ve vaší tvorbě jste zabrousili do mnoha žánrů. Jakej je kreativní proces při vzniku nový tvorby a jak se rozhodujete, k jakýmu žánru se zrovna přikloníte?

Rou: Jedem hlavně intuitivně. Dřív jsme zkoušeli hudbu plánovat, ale většinou se to stejně od toho plánu odchýlilo, takže je spíš lepší nechat to plynout a dělat jak to cejtíš v ten danej moment.

 

Vaše texty se často týkají různých socio-politických témat. Jak jste na tom teď po Brexitu? Sledujete nějak dění v evropské politice?

Rou: Jen trošku. Naše média se teď soustředí hlavně na UK. Vím, že v Evropě atmosféra trošku houstne ohledně některých témat, ale v UK je to ve výsledku stejný. Je to trošku děsivý vlastně.

Rozhodně jsme si ale všimli rozdílu po Brexitu. Hodně nás to ovlivňuje jako kapelu, obecně je všechno složitější. Hlavně co se týče byrokracie, kterou musíme řešit. Formuláře, poplatky a další. Je to hrozně frustrující. My si to naštěstí můžeme dovolit, ale pro menší kapely je teď v podstatě nemožný dostat se z Anglie do Evropy. Stejně se ale považujeme za Evropany, náš zvuk je evropskej. Ovlivňuje nás stejně tak britpop jako německé techno.

 

Vnímáte vliv technologií na tvorbu hudby? Mám na mysli třeba to, jak Spotify ovlivnilo to, že písničky jsou kratší a trošku jinak poskládané. Dřív například na vinylech byly zase delší skladby.

Rou: Myslím, že technologie vždycky, když ne diktovala, tak určitě ovlivňovala délku skladeb. Jeden z mejch oblíbenců, skladatel Igor Stravinskij, ten začal psát hudbu jako kousky, který byly 3 minuty dlouhé v době, kdy měly skladby třeba 50 minut. Dělal to v době, kdy zrovna vznikl fonograf, takže to byli jakýsi první prototypy vinylů. Takže forma, v jaký je hudba prezentovaná, je určitě ovlivněná technologickým pokrokem.

 

 

A co vliv na kreativní proces? Zkoušeli jste už někdy k něčemu využít třeba umělou inteligenci?

Rou: Kreativní proces taky určitě, protože umělec přemejšlí nad tím, jakým způsobem to budou lidi poslouchat. AI jsme jako takovou nepoužívali k psaní, ale využili jsme ji na nějaké plug-iny a podobné věci.

 

A jaký máte plány do budoucna?

Rou: Minulej rok jsme vydali album, takže jsme zrovna začali psát a makat na dalších věcech.