První otázka, která musí zaznít. Projekt Ghøstkid vzešel z tvého odchodu z Eskimo Callboy. Proč jsi vůbec kapelu opustil? Šlo o nepříjemný rozvod nebo mírumilovné odpojení?
Je to prosté. Hlavním důvodem bylo, že už jsem se nedokázal najít v hudbě, kterou jsme tvořili. Třeba poslední nahrávka, kterou jsme vydali. A to je pro mě hrozně důležitý, spoustu let jsem nedělal svou vlastní hudbu, hrozně mi to chybělo. Bylo to dost těžký, protože práce na Eskimo byla zároveň mým živobytím. Teď je to Ghøstkid, ale rozhodování bylo samozřejmě dost složitý. Říkal jsem si, že možná nezvládnu táhnout projekt sám a možná si ani nevydělám dost peněz, abych měl kde spát, ale musel jsem se rozhodnout.
Když se ohlédneš, stálo to rozhodnutí za to?
Absolutně. Teď jsem za všechno zodpovědný já sám, což je super.
Je Ghøstkid vyváženou kapelou, nebo jde prostě o tvůj projekt, který zaměstnává různé další muzikanty?
Je to vlastně spíš sólo projekt, ale rozhodně za ním stojí slibný tým hudebníků. Těžko se to popisuje, přirovnal bych to k Marilynu Mansonovi, i když to bych zrovna teď asi neměl říkat. (smích) Mluvím spíš o struktuře. Já jsem ten, kdo stojí za tvorbou hudby. U Mansona taky znáš Tima Skolda, Johna 5, ale je to Marilynův projekt.
Když máte nějakou výměnu názorů ohledně tvůrčích procesů, jsi to ty, kdo má poslední slovo?
Ano. To je klíčový aspekt projektu. Kluci samozřejmě mají svoje názory a říkají mi svoje pohledy na věc. Na konci nicméně všechno rozhoduju já sám. Rozhodně to ale není snazší než v kapelách, kde se na věcech domlouvají hromadně. Tam se totiž o hudbě diskutuje a jeden druhému říká, kdy jsou věci dost dobré a kdy ne. Zatímco když rozhoduju sám, nikdy pro mě nic nebude na takové úrovni, abych byl maximálně spokojený. To je asi nejtěžší na sólo práci, uspokojit sám sebe.
Co když ostatním členům kapely nebude vonět tvé rozhodnutí? Vyměníš je?
Ne, to rozhodně ne. Mají toho každý během tvorby na starosti dost. Většinou to děláme tak, že každý má svůj úkol, ať už jde o živé koncerty, technické záležitosti a podobně. Když však dojde na psaní muziky, to mám pod palcem jenom já, o tom s nikým nedebatuju. Ale je to fér, protože hned v počátcích projektu jsem tohle klukům řekl, že budu moc rád, když mi sdělí svoje názory, budu to ale já, kdo na konci rozhodne. Udělali jsme si jasno a oni souhlasili.
Teď máš teda pod palcem všechno ty. Co děláš jinak oproti Eskimo Callboy?
Hlavně jde o to, že se můžu mnohem víc soustředit na svoje vlastní múzy. V kapele jsme se pořád o něčem hádali a na tvůrčí myšlenky se nedalo koncentrovat. Teď mám hodně svobody a můžu si víc dovolit. Stala se z toho hodně osobní záležitost, protože do songů můžu přímo promítat svoje nápady. Co se týče technické stránky věci, která nás odlišuje od generického metalcoru, tak si zakládám na tom, že nepoužíváme dvojkopák. (smích)
Jak zvládáš to, že jsi teď za mikrofonem sám? Přece jenom o showmanství v Eskimo Callboy ses dělil s Kevinem.
Když jde o mluvení k lidem, je to rozhodně o dost těžší, ale nakonec v tom není rozdíl. Cítím víc stresu, což ale vedlo k mému zlepšení v těchto věcech. A i přes větší nálož práce jsem rád za víc prostoru.
Co vůbec říkali vašemu rozdělení fanoušci? Největší fanbase máte určitě v domácím Německu, takže jak reagovali?
Lidi to celkem pochopili a vlastně byli rádi, že teď mají namísto jedné kapely dvě. Nikdo nebyl naštvanej, že jsme se takhle rozhodli.
Celý to zní jako docela jasná story s dospělým řešením. Jste teď s klukama z EC v pohodě?
Vlastně ani ne, v kontaktu nejsem téměř s nikým. Tím slovem "rozvod" jsi to na začátku docela vystihl. Prostě jsme se navzájem utnuli a nestýkáme se. Kdybychom se potkali třeba na festivalu, pozdravili bychom se, ale to je tak všechno. Jejich novou tvorbu jsem slyšel, třeba "Hypa Hypa" mě baví. O zbytku songů bych se radši moc nevyjadřoval.
Oukej, nechme tvou předchozí kapelu. Pojďme se zaměřit znovu na Ghøstkid. Debutová self-titled deska přivítala celkem dost hostů. Koho tam vlastně všechno máš?
Je tam Johnny 3 Tears z Hollywood Undead, pak Timi Hendrix, který je významným rapovým jménem v Německu, no a Marcus Bischoff z Heaven Shall Burn a Mille Petrozza z Kreator. V podstatě u všech šlo o soukromé zkontaktování. S Millem a Marcusem jsme dlouholetí přátelé, tam nebyl problém se jim ozvat. Timimu jsem se ozval už v předprodukci a dost jsem s ním o albu mluvil. A co se týče Johnnyho, chtěl jsem mít na albu mezinárodní partu. V minulosti jsem s Hollywood Undead spolupracoval, tak jsem si řekl, že se mu zkusím ozvat a uvidím. I tam ale šlo spíš o přátelský kontakt. Teď už mám lehce rozpracovanou druhou desku, zatím si nahrávám nápady.
Typická otázka pro dnešní dobu: Jaký je to znovu hrát koncerty? A konkrétně tady na Ukrajině, kde stále probíhá vojenský konflikt?
Koncert byl výbornej! Hrozně mi živá hudba chyběla a u nás doma v Německu je to ještě mnohem komplikovanější, je to tam jeden lockdown za druhým. Jsme dost nasraní na naši vládu, protože neudělala nic užitečnýho. Obvzlášť muzikanti jsou v háji, nedostalo se jim absolutně žádný podpory. Každopádně teď můžeme aspoň v zahraničí konečně hrát na skutečných festivalech!
Není to trochu riziko? Konkrétně tady na Faine Misto dorazilo patnáct tisíc lidí. Stačí jeden pozitivní člověk a všechno je zpátky tam, kde bylo.
Já vím, záleží na perspektivě. Nemůžeš ale prostě házet lockdown za lockdownem, lidi budou naštvaní, přijdou o práci... Naše vláda to zpočátku pandemie řešila tak, že nejrizikovější skupinu starých lidí prostě nastrkala do domovů důchodců a to bylo všechno. A přitom jsme měli ze začátku hodně vysokou úmrtnost, neměli to takhle odbýt. Myslím, že se měli soustředit na konkrétní skupiny případů a najít schůdné řešení, ne jednoduše kompletně uzavřít celej zábavní průmysl. Obzvlášť hudební průmysl trpí nejvíc, jsou zavřený kluby, kapely nehrají, festivaly se nekonají.
Jak jste to jako hudebníci přežili? Přišli jste v mžiku o práci a živobytí.
Jo, to byl velkej problém. Já osobně jsem dostal nějaký peníze od labelu za předchozí desky. Taky jsem prodával merch. A i když to trvalo docela dlouho, nakonec se mi dostalo pomoci i od organizace pro podporu různých projektů, kam se můžeš přihlásit. Ale bylo to celý dost těžký. Navíc jsme ztratili momentum vydání prvního alba, protože když deska vyšla, nemohli jsme k ní odjet tour, ani ji správně prodávat. Teď, když uplynul skoro rok od jejího vypuštění, je její úvodní síla pryč. Je to hodně znát na příjmech z ní a i na honorářích, které dostáváme za hraní na koncertech. Prostě myslím, že když šlo do tuhýho, měla vláda nastolit promyšlenější strategii. Měla věřit zodpovědnosti lidí. Klidně jim říct, ať nechodí na veřejná místa, když se cítí němocně, nabádat je k nošení roušek, ale neměla prostě všechno zavřit. To by dávalo mnohem větší smysl. Vem si třeba Rusko, kde se žádnej větší lockdown nekonal, ale stejně mají ve výsledku podobný čísla jako u nás v Německu.