ARCHITECTSFor Those That Wish To Exist vyšlo: 26. února Po třech stejně znějících deskách to muselo přijít. Architects prošli evolucí - nejde o razantní transformaci, ale i neználek zaznamená změnu. Mluvíme tu však pouze o soundu. Co se myšlenek týče, pánové se posunuli od truchlení a zoufání, stále však čerpají z temnoty a depresivních témat. A co se zvuků a šuplíků týče, nebudeme chodit kolem horké kaše, obzvlášť v elektronických pasážích na pozadí je znát inspirace krajany Bring Me The Horizon, což může být pro někoho odrazujícím faktorem ještě před poslechem. Naopak kytarové party zatraceně smrdí Parkway Drive, a to ještě dřív, než na obzor v songu "Impermanence" připluje Winston McCall. I přesto, že album působí klidněji než kterýkoliv dřívější počin, Architects jsou pořád navztekaní. Breakdowny jsou stále stejně úderné a početné, a i když Sam Carter časem víc a víc šetří hlasivky (snad si je neurvalým řvaním nepoškodil), tvrdých pasáží je na albu tolik, že i zabednění škatulkáři musejí být spokojení, pokud je kapela bavila v minulosti. Možná až příliš často ale na desce zaznamenáte pocit ve stylu "tohle už jsem někde slyšel". Jestli však v minulosti něco Sama a bandu vystihovalo, byly to velkolepost a teatrálnost hodny největších hal, které jsou stále přítomny. K těmto dvěma nově přibyla pestrost, resp. barvitost. Od nejjemnějšího popěvku na louce plné motýlů a kytiček po těžkotonážní, všechno přejíždějící parní válec to jsou pořád Architects.
Chystáme pro vás speciální giga-recenzi, v níž se na novou placku Architects podívají další redaktoři Fakkera.
8/10
Dominik "Dom" Šidlo
NORMANDIEDark & Beautiful Secrets vyšlo: 19. února Stockoholmské trio Normandie navazuje na svůj studiový úspěch alba "White Flag", se kterým dosáhlo úctyhodného objemu streamů přesahujícího 24 miliónů. A přestože "Dark & Beautiful Secrets" je v pořadí už třetí studiovkou, frontman Philip Strand se úplně poprvé odvážil zabřednout do velmi osobních a niterných témat. V první řadě se zabývá svou náboženskou deziluzí a ve skladbách "Holy Water", "Bury Me Alive" a "Renegade" vzpomíná na své -teen období, kdy se ve čtrnácti rozhodl zanevřít na Boha a dle vlastních slov se z manipulací, kterým jsou věřící vystavováni, zotavoval dalších pět let. Díky této zkušenosti dokázal stvořit temné, ale současně energické a nadějeplné album, které je textově velmi silné. Nadto se Philip vypisuje ze své zkušenosti s panickými atakami, které jsou výstižně reflektovány i na přebalu alba. Soundem se "Dark & Beautiful Secrets" velmi podobá "amo" od Bring Me The Horizon, což například na singlu "Babylon" působilo před releasem odzbrojujícím dojmem, ale s přibývajícími skladbami se kouzlo stylizace do BMTH z roku 2019 bohužel vytrácí. Alternativně rocková trojka kvality svého nejúspěšnějšího alba nepřekonává, přesto vytvořila sebejisté, konzistentní a názorově přesvědčivé album, které si fanouškovskou podporu zajisté najde.
6/10
Kamila "Ámos" Ungerová
ALICE COOPERDetroit Stories vyšlo: 26. února Možná nepamatujete doby, kdy Alice Coper boural světové hitparády písněmi z alb "Hey Stoopid" a "Trash". Byly to skvělé časy, plné silných a chytlavých melodií, které Coopera vynesly na piedestal stadionového rocku. Však také pro něj psali Jon Bon Jovi nebo Joan Jett a další osvědčení hitmakeři. Je neuvěřitelné, že už je to třicet let. Alice je ale na scéně mnohem déle, vždyť první desku vydal už v roce 1969! Jeho současné album svou filozofií připomíná loňskou novinku Paula McCartneyho. Alice i Paul jsou žijící legendy a tak si prostě dělají, co chtějí. Žádný tlak, žádný spěch. Hrají si a na desku hodí cokoliv, co je baví. "Detroit Stories" obsahuje směs nejrůznějších vlivů, bohužel mezi nimi chybí typický rockový drive, kterým se Alice proslavil nejvíc. Nikde není žádný hit, který byste si hned zpívali, neslyšíte žádnou srdceryvnou baladu, jaké k hardrocku patří. Kde jsou doby dojemné "Hell Is Living Without You", glamrockové patetické "Might as Well Be on Mars" nebo strhující "Poison"? V propadlišti času. Alice nyní raději bluesuje nebo funkuje a k tomu nám dopřává pořádnou porci garážového rocku. Některé písně (třeba "Our Love Will Change The World") by více slušely Green Day než mistru "shock rocku". Nezáleží na tom, jestli je to ironie nebo nadsázka, taková srágora na desku mistra Coopera prostě nepatří. Stejná ztráta soudnosti je "$1000 High Heel Shoes". Občas jsem měl chuť na Alice vyštěknout názvem jeho písně: "Shut Up And Rock"! To je aspoň kapku nářez, i když nepříliš původní. Deska není úplný odpad, ale mírně negativní dojem s příměsí zklamání převažuje.
4/10
Guevara
ICON FOR HIREAmorphous vyšlo: 19. února Občas je lepší hudební inspiraci zahalit rouškou tajemství a s fanoušky ji nesdílet, neboť pokud se nashvillské duo Icon for Hire i nadále hlásí k vlivům velikosti Rage Against The Machine a Linkin Park, pekelně si ubližuje. Na novince "Amorphous", kterou opět vydalo svépomocí, jsou totiž neslyšitelnějšími vlivy The Black Eyed Peas a Skillet. Neuchopitelný počin bilancuje na hranici pop-rocku, electronicoru a hip-hopu a každý riff vzbuzuje otazníky, s jakým konceptem a představami Icon For Hire k nahrávání čtrnácti stop přistoupili, čeho chtěli dosáhnout a jakou roli sehrál na Grammy nominovaný producent Romesh Dodangoda (Bring Me The Horizon, Bullet For My Valentine, Don Broco). Odpovědí se ale nedostává. A to je k uzoufání! Texty se sice vyznačují silnými myšlenkami, které se zabývají duševními onemocněními, jejich stigmatizací a toxickými vztahy, ale formulace do slov je tak nešťastná, že sotva osloví. Nadto by texty měly být v harmonické symbióze s produkovanou hudbou, ale na "Amorphous" se děje přesný opak. Kdyby Icon for Hire byli diskotékovými DJs, budiž. Ale fušovat do rocku a imagí i hudební stylizací pouze kopírovat… K čemu?
3/10
Kamila "Ámos" Ungerová
