Než se však dostaneme i k nim, sál měla za úkol "rozehřát" mladá hudebnice Mothica. S vizáží rockové víly už od prvního pohledu připomínala victorindustriální virtuózku Emilie Autumn. A jak jsme se záhy dozvěděli, podobnost to nebyla jen vizuální. Mothica je jako ta holka, kterou vám známí (v tomto případě Halestorm) dohodí na rande naslepo, a ta vám během pouhé půl hodiny rozebere celý svůj život. Samozřejmě není nic špatného, když se na takové první schůzce o své potenciální druhé polovičce něco dozvíte, ale možná by si mohla něco málo nechat na druhé rande (popř. samostatný koncert)? McKenzie Ellis tento pocit nemá, a tak nám servíruje příběhy a písničky věnované jejímu násilníkovi a svému mladšímu já, kterému bylo již jako -náctileté dívce diagnostikovaná deprese, kterou léčila drogami a alkoholem. Večer má však být ale hlavně veselý, a tak nám krátce před koncem svého vystoupení nabídne předělávku "All Star" od Smash Mouth. Není pochyb, že si tu Mothica dnes večer našla pár nových fanoušků a možná z ní i skutečně vyroste rockovější verze zmíněné Emilie Autumn, sama by se však potřebovala rozhodnout, jestli chce být industriální rockerkou, či lidi bavit tak, jako právě Smash Mouth. Obojí totiž dohromady, bohužel, moc nejde.
Sotva naše obdivovatelka nočních motýlů opustila jeviště, halou se skanduje "Black Veil Brides." A krom množství fanoušků předkapely v poměru k fanouškům hlavní hvězdy večera si všimnu ještě jednoho detailu: Věková skupina této základny jako by se neměnila. Ať už jste byli na jejich prvním pražském koncertě před jedenácti lety, pár let zpět či dnes, BVB přitahují stále nové a nové fanoušky stejné věkové kategorie, kteří se již v přibližně 23 letech dohadují o tom, že tu budou zřejmě nejstarší. Kapela jako by si toho byla vědoma, a tak hraje songy především z posledních několika alb a klasiky jako "Legacy" či "Knives and Pens" do setu hodí jen tak mimochodem, možná spíše z pocitu nutnosti než jakéhokoli jiného důvodu. I tak však celá hala zpívá každé slovo každé písničky, a nemocný zpěvák (který mezi písničkami hltá jednu Tantum Verde za druhou) se tak stává spíše doprovodným vokálem.
K mému (ne tak velkému) překvapení, se balkony klubu po koncertě Black Veil Brides téměř vyprázdní, a ze spodního patra zbydou přibližně 2/3 původního osazenstva. Troufám si však říci, že kdyby odcházející věděli, že ta největší show je teprve čeká, svou absenci by si zajisté rozmysleli.
Halestorm je přesně ta kapela, u které se u každého koncertu udivuji, proč u nás ještě nevyprodávají haly. Sotva ze sebe Lzzy Hale vydá první tóny "I Miss the Misery," má celé obecenstvo v hrsti. Od VIP hostů na balkoně, přes posledního člověka vzadu v přízemí, až po obsluhu na baru. Před několika lety jsem měla možnost (pro Black Veil Brides CZ) s Lzzy udělat rozhovor, a jako otázku na odlehčení na konec interview jsem se jí zeptala, jakou superschopnost by ráda měla. Tenkrát mi odpověděla, že by ráda zastavila čas. Osobně si však myslím, že Lzzy už jednu superschopnost má; a to okamžitě lapit pozornost každého jednoho člověka v jakékoli místnosti, do které vejde. Osobně řadím kapely naživo do třech kategorií: Ty, které k dobrému vystoupení nepotřebují nic jiného, než sebe samotné. Ty, které potřebují okázalé show a speciální efekty, aby vytvořili iluzi, že jejich vystoupení stojí za to. A ty, kterým ani ty efekty nepomůžou. Halestorm se však již roky řadí mezi skupiny, které nikdy nic jiného než sebe samotné nepotřebovali. Dokáží přesně přečíst své obecenstvo, uchopit jejich pozornost, udělat z nich součástí své "freakshow" a do konce vystoupení je nechat sotva vydechnout.
Takže příště, až se vydáte na koncert či na festival, určitě neodcházejte před koncem. Nikdy nevíte, o jakou show byste mohli přijít.