Nová tvorba pokaždé přinese nový nádech a elán, ale stále jde o hrubý a rozpoznatelný metalcore. Jak Phil Manansala komentoval v rozhovoru pro magazín Spark, může být obtížné nepřekročit hranici, kde na jedné straně stojí skládání hudby pro sebe a podle sebe, ale za cenu menšího ohlasu, a na druhé tvoření pro fanoušky, ale se ztrátou vlastního nadšení a vášně.
Of Mice & Men zjevně dokázali najít rovnováhu a i přes zdánlivě repetitivní postup napříč jejich alby si stále drží pozitivní renomé. Dokonalým žánrovým příkladem, kdy si kapela jela po svém a udělala věci tak, jak sama chtěla, i když riskovala vše, jsou třeba takoví Bring Me The Horizon. Ti zničehonic přetočili své soustředění z deathcoru na metalcore a následně pop, nyní jsou však jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších "rockových" skupin na světě. Pak je tu však druhá strana mince, třeba takoví Killswitch Engage, Bullet For My Valentine nebo August Burns Red, kteří už dvě desetiletí tvoří podobnou hudbu a s každým dalším releasem se inspirují sebou samými. Jasně, jejich fanoušky to bezpochyby baví, získávání nových příznivců a tím pádem proražení ze své bubliny je však mnohem obtížnější, tím víc, když - v případě konkrétně BFMV - s pokusem o experimentování přijde naprostý hejt. Tehdy se také často stává, že členy hudebních těles přestane bavit dělat hudbu jen jako povolání a z nucené práce bez vášně vyhoří.
Jak dlouho dokáže člověk či kapela dělat hudbu jen tak, jak to po nich vyžadují fanoušci? V případě Of Mice & Men snad nic takového nehrozí, dle Manansalova vyjádření si skupina drží zdravého ducha a nechce se pustit někam, kde není místo pro vlastní zadostiučinění, i tak však, jak sám pravil, stojí banda na tenkém ledě a není snadné se nepropadnout.
Kompletní rozhovor s kytaristou Philem Manansalou nejen o aktuální desce „Tether“ najdete v aktuálním čísle Sparku.
