AVENGED SEVENFOLDLife Is But a Dream... vyšlo: 2. června Přiznávám se na těchto řádcích bez mučení, že přesně takový vztah mám už roky k Avenged Sevenfold. Nezměnilo to ani vystoupení kdysi před lety v Praze, které ve mně zanechalo naprosto nulový dojem. Studiovkou "Life Is But a Dream..." se ovšem náš vztah zásadně mění. První kusanec "Game Over" a po jakémsi renesančním intru se rozjíždí pecka, která jako by vypadla z šuplíku Serji Tankianovi v jeho nejlepších letech. Dynamické změny mi zase na okamžik evokovaly ikonickou "Bohemian Rhapsody". Druhá věc "Mattel" a ve vzduchu je náhle cítit esence Mikea Pattona. U třetí "Nobody" mi pro změnu vytane na mysl Trent Reznor. A7X ale v žádném případě nekradou, to jen svojí novou tvorbou dokáží dokořán otevírat stavidla představivosti. Končí třetí skladba, tedy pouhá čtvrtina alba a mám pocit, že jsem slyšel tolik nápadů, co by jiným stačilo na tři alba. A předně žádná dobře známá ohraná skladatelská schémata. Slovy kapely: "Na tomhle albu čekejte neočekávané." Je to metalová opera? Je! Za mě výtečná, přesně takhle to cením, přesně takhle to mám rád. Kapelu jako takovou budu dost možná ignorovat dál, ale "Life Is But a Dream..." se mi stane blízkým parťákem minimálně na několik dalších měsíců. (recenze vznikla pro srpnové číslo časopisu Spark)
9/10
