Takže Pan Lynx je tvoje alter-ego? Ten, komu vděčím za to, co mě napadá, nejsem já, ale Pan Lynx. Ten, komu vděčím za to, že to přenese do reality, je Michal Skořepa. Když za mnou Pan Lynx přijde a řekne mi, abych tvořil nějakým způsobem, tak se může stát, že Michal by to sice udělal jinak, ale Pan Lynx si stojím za svým, tak to tak udělám, i když to Michala sere. Skrze Pana Lynxe poznávám sám sebe. Naše vlastní ego má o sobě nějakou představu a Pan Lynx mě nutí to bořit.
Trochu se mi z toho zavařila mozkovna…
Možná to zní bláznivě, ale mám dojem, že poslední dobou se v umění hrozně moc tlačí na hlavu. Všechno musí být srozumitelné. Pro mě je v tuto chvíli důležité, abych přiměl lidi rezignovat na hlavu. Nesnaž se to pochopit, snaž se to cítit. Vstupenkou do tohohle projektu tedy není pochopení, ale nacítění.
Z toho, co říkáš, sálá absolutní tvůrčí svoboda. Chyběla ti, když jsi vedl Stroy?
Skladby pro Stroy braly v potaz i ostatní kluky, fungovali jsme jako kapela a muziku dělali dohromady. Tři čtvrtě věcí jsem sice tvořil já, ale vždycky jsem zohledňoval, aby to bavilo i kluky. Teď dokonce nezohledňuju ani to, aby to bavilo Michala Skořepu.
Mluvil jsi o egu. V čem je ego nepřítel hudby?
V tom, že má samo o sobě představu, co by mělo představovat. A nenechává promlouvat opravdovost. Konkrétní příklad: mám rád grunge. A ego se zamyslí nad tím, pro koho je grunge určený. Grunge by přece měl znít špinavě a nespoutaně. Tak co si to jako dovoluju dělat jinak? Proč jako hraju na klavír? Míchám věci, které by měly zákonitě posluchače grunge urazit, protože do toho cpu muzikál, piano i tvrdý kytary. Ale já netvořím pro žádnou cílovku, o to jde. Ego je jenom druh strachu a omezuje tě v tom smyslu, že máš jako umělec obavu, jestli tě lidi pochopí a co si budou myslet. Tyhle otázky si pokládá každej muzikant. Ego ti zkrátka hází do cesty překážky, proč něco dělat nebo nedělat. A Pan Lynx za mnou přišel proto, aby ty překážky zahnal. Tak třeba se zeptá: "Chceš tam vrazit tubu?" A já na to: "Proč?" A on: "Neptej se proč, ale zeptej se, jestli sám chceš." Jde o projekt absolutní spontaneity, kdy ze mě lítají obrazy, o kterých vím, že jsou pravdivé, a neřeším, pro koho budou.
O čem je pilotní skladba Výlety do temnoty?
Všechno, co zažíváme, jsou výlety do temnoty. Jde o cestu nás jako individuálních jedinců do něčeho neznámého, kde chceme poznat sami sebe. V písni je text: "Rozsviť si sám sebou, ne tím svým já neonovým." Podnikáme výlety do temnoty, abychom se naučili rozsvítit si sami sebou a vnitřně zesílili. Musíme dokázat přijmout své stíny. Ten projekt se blbě chápe hlavou. Jak kdosi řekl, lidi by měli víc myslet srdcem a cejtit hlavou.
I přesto, co říkáš, nemáš obavu, že tvůj projekt lidi nepochopí?
Vždycky mi šlo o kvalitu a ne o kvantitu. Pokud můžu hudbou někoho úplně sundat, je to pro mě víc, než jen polehat davy. Chci dodat lidem odvahu, aby byli sami sebou a znova se zeptali, jestli to, co žijou, není jen demo.
Teď nějaká fakta. Kdo se na projektu podílel a co se bude dít dál?
Michal udělal veškerou hudbu i naklikal bicí a všechno to na compu natočil u sebe doma. Živé bubny ve studiu nahrál Štěpán Smetáček. Natáčelo se u Milana Cimfeho v Sonu. Milan to i míchá, jelikož mi Pan Lynx tvrdil, že to nikdo nesmíchá líp. Album dostane název "Kdo se bojí, MUSÍ do lesa". Termín vydání rozmýšlím, ale postupně budu z desky vypouštět singly. Pan Lynx je ale dost nevyzpytatelný. Třeba přijde a řekne: "Hele, proč neuděláš elektro?" - "Protože se toho bojím." - "Tak super, pojďme na to". Teď se zabývám temným lesem, ale příště to může být třeba Saturn.
