EMIGRATEThe Persistence Of Memory vyšlo: 12. listopadu Nová studiovka Emigrate nese název po asi nejznámější surrealistické malbě Salvadora Dalího a odkazuje na persistenci, nebo také trvalost či stálost paměti. Proč tomu tak je? Jednotlivé skladby totiž vznikaly v průběhu dlouhých let - např. hlavní singl "Freeze My Mind" byl v hudebníkově hlavě už od roku 2001. Frontman Richard Kruspe o desce prohlásil, že se TPOM původně vůbec nemělo stát plnohodnotným albem, jako spíš doplněním tří předchozích. Takže jak ten letitý mišmaš dopadl? Kytarista Rammstein se nebojí sem tam odložit svůj nástroj a oproti předchozí desce "A Milion Degrees" zde najdete o dost méně výrazných kytarových partů, zato ještě více elektroniky. Ne, že by fošna postrádala tvrdost, kousky jako "I'm Still Alive", výše zmíněný hlavní singl, nebo předělávka již dříve vydané "Hypothetical" (původně v ní zpíval Marilyn Manson) potěší každého fandu jeho domovské kapely. Ostatní skladby se většinou linou v pomalých tempech a jsou doplněny klavírem, smyčcovými nástroji, žesti a hlavně všudypřítomnou, až "depešáckou" elektronikou, která občas bije do uší natolik, že si vlastně neuvědomujete, že posloucháte právě Emigrate. Celková atmosféra desky dýchá povědomými zvuky, které už jsme slyšeli mnohokrát v podobném vyznění od jiných kapel, kvůli čemuž se vytrácí podpis originality. "The Persistence Of Memory" je příjemně poslouchatelná a poměrně rozmanitá deska, ale pořád jí chybí to něco "echt", čím by se opravdu zapsala do paměti.
7/10
Ondra "Wisby" Weisbauer
WHITECHAPELKin vyšlo: 29. října Je zábavné sledovat kariéru Whitechapel. Od jednotvárného zvířecího deathcoru před 14 lety se vypracovali v jednu z nejrespektovanějších žánrových kapel současnosti, byť jim i ona kolonka "deathcore" začíná být na posledních albech pořádně těsná. Předloňská "The Valley" byla fantasticky protkaná progresivními motivy, silnými emocemi a velice osobními texty. Novinka v tomto trendu úspěšně pokračuje, přestože i zde se přes zmíněné emotivní atmosféry banda z Tennessee vrací k deathmetalové brutalitě. Tu přiživují nejen masakrující riffy a drtivé bicí, ale především zpěvák Phil Bozeman, který svým hlasem láme skály vejpůl. Deska je na jedné straně napumpovaná deathcorovým testosteronem, ovšem výrazně inklinuje i k citům a niterným emocím, které ze sebe takto upřímně dostane málokterý deathmetalový zpěvák. Melodické kytary, pomalý rytmus, chytlavé refrény i čistý zpěv. Zeptejte se na tohle Lorna Shore nebo Shadow of Intent a pošlou vás někam. Ne tak ovšem Whitechapel, ti se za emoce nestydí. Je to zvukově i skladatelsky namakané, nicméně předchozí album přeci jen bavilo o fous víc.
7/10
Jan "Long82" Dlouhý
FOUR STROKE BARONClassics vyšlo: 1. listopadu Four Stroke Baron nejsou na progresivně metalové scéně úplnými matadory. Fungují zhruba deset let a na svět zatím přivedli vedle jednoho EP dvě studiové desky. Mohlo by se tedy zdát odvážné pojmenovat své aktuální album právě "Classics", navíc s komentářem ve smyslu, že každá píseň je budoucí klasikou. Současně ale nelze přeslechnout, že se triu skutečně povedlo něco mimořádného. O jejich skvělé formě dost napověděl už první singl "Friday Knight", na němž po zvukové stránce přiložil ruku k dílu samotný Devin Townsend. Jakákoliv snaha o pojmenování tvorby Four Stroke Baron se nadále dramaticky drolí pod rukama. Desítka skladeb by neurazila fanoušky Gojiry, Meshuggah nebo Deftones, ale ani příznivce avantgardní elektroniky. Kapela využívá progresivně metalové postupy, operuje s tanečním groovem, omamnými synťáky, popovou chytlavostí a vokálem jako vystřiženým ze zlatých dob New Wave. Nebojí se ani klavíru, ambientnějších ploch či ostré obžaloby v ruštině s hostujícími NXOV v "Russian Thought Experiment". Právě tato nezařaditelnost a "neonálepkovatelnost" zůstává na i novince jejich největší devizou. "Classics" je zatraceně osobitá nahrávka pro náročné posluchače a jedna z těch, která obvykle zůstane věrným společníkem velmi dlouho.
8/10
Petr "Ape" Adámek
WYFEGood Times vyšlo: 5. listopadu Teprve vloni během lockdownu zrozené trio Wyfe působí na domácí scéně jako neobvyklé zjevení. Nejsou sice první indie rockovou či post-punkovou vlaštovkou, vzpomeňme na The Prostitues, Charlie Straight potažmo Lake Malawi nebo nedávno znovu obnovené Southpaw. Basák Vladimír Staněk (Toneless, Holden), kytarista Martyn Starý (Holden, Luno) a frontman Marek Kedzior (I Like You Hysteric) mají však v rukávu trumf, kterým je libozvučný baryton posledního jmenovaného. Podobný hlas na naší scéně opravdu nemá obdoby a někteří fanoušci skupinu v nadsázce označují za české White Lies. Většina písní se navíc točí kolem milostné tématiky, pro něž Markův hluboký hlas v kombinaci s výraznými kytarami a synťáky vytváří téměř ideální atmosféru. Debutové album mělo vyjít už loni, jenže kvůli nevyzpytatelné pandemické situaci odložila kapela jeho vydání přesně o rok. V průběhu času kluci vyšvihli singly "Is This It?", "Y Girls", "'95" a zejména ten poslední "Babylon" s hostující zpěvačkou Lenny přitáhl hodně pozornosti. Kapela si dává záležet i na vizuální stránce, která je inspirovaná betonovou architekturou českých sídlišť, kde v mládí pánové prožívali všechny ty dávné lásky, o kterých nyní zpívají. Wyfe představují svěží závan na české indie rockové scéně a dokážu si představit, že jejich uvolněné písně mohou přitáhnout řadu posluchačů, kterým tu podobná formace chyběla.
7/10
Kamil "Doči" Dočkal
