POWERWOLFCall Of The Wild vyšlo: 16. června Osmá deska německo-rumunských vlků Powerwolf je věnována především lidovému folkloru v oblasti lykantropie a pověstí s nimi spojenými. V případě skladeb "Beast of Gévaudan", "Varcolac" a "Blood for Blood (Faoladh)" nám kapela nabízí rovnou tři pohledy na promítnutí vlkodlaků v historii různých zemí a tím i tři zajímavě a příjemně kontrastující poslechy. Ostatní svižné písně stojící na powermetalových kytarách, epickém hlasu Attily Dorna a doprovodu mocných varhan zní v kombinaci s promyšlenými a snadno zapamatovatelnými texty dobře. Ostatně jako vždycky. Bohužel je ale té repetetivnosti občas až příliš a nahrávka hrne skladby, na které jsme od vlkodlačí smečky už léta zvyklí. Latina, vlkodlaci, krev, hallelujah... "Call Of The Wild" není v žádném případě špatná nahrávka a nabízí plno chytlavých písní, které dokáží zůstat v paměti a jejichž texty se budou na koncertech sborově vznášet éterem. Přesto se ale nejde během poslechu ubránit divnému pocitu, který našeptává: "Neslyšel jsem od nich něco podobného už před lety?" Kapela si zkrátka našla své pohodlné místečko v trůně metalových kazatelů a nehodlá sesednout. Zatím dobrý, ale v budoucnu by je tato pohodlnost mohla vytrestat. ALBUM POŘÍDÍTE V NAŠEM SPARKSHOPU.
7/10
Ondra "Wisby" Weisbauer
ATTILAClosure vyšlo: 23. července Vzdává se americká úderka nadobro toho, co ji proslavilo? Se jménem Attila se přece vždycky pojil ostrý partycore, šílená elektronika a breakdowny. Už chvíli ale pozorujeme, že z chlapců se stávají pánové, což se promítá i v jejich tvorbě. Poslední alba se dokonce občas nesla ve vážnějším duchu, co se textů týče, a krok za krokem se rovněž banda přiklání k tomu správnému smyslu slova "metalcore". Pecky "Anxiety" nebo "Clarity" jako by této škatulce z oka vypadly, elektro pasáže však slouží už jen jako doprovod, songům nedominují jako na počátku jejich kariéry. Strkat Chrise Fronzaka a spol. do žánrových šuplíků ale opravdu nejde, jsou totiž schopni se ze songu na song přehoupnout do alkoholové metelice ("Day Drinking"), kterou byste čekali od mnohem generičtějších a všestrannějších rockových kapel. Album je zkrátka audioreprezentací attilího názoru, že mají všechno u zadku a dělají si, co chtějí. To je koneckonců symbolizováno i faktem, že jde o jejich druhou desku v řadě vydávanou nezávisle bez labelu. Nutno dodat, že po šesti letech je z Attily znovu pětičlenný band, neboť mimo výměnu bubeníka opět obsadili post rytmického kytaristy.
9/10
Dominik "Dom" Šidlo
LORD OF THE LOSTJudas vyšlo: 2. července Co udělá kapela, která má doslova přetlak materiálu a na své fanoušky neustále chrlí další a další opusy? Nakonec vydá dvojalbum! A pak se mohou stát dvě věci. Může to být mistrné dílo, které si pak už nedovedete představit bez jediné noty z té dvoudesky a blahořečíte kapele, že měla odvahu to vydat celé. Příkladem budiž třeba "The Wall" od Pink Floyd. Anebo si říkáte, že kapela měla vybrat jen to nejlepší, zbytek si nechat v šuplíku a brbláte, že se musíte proposlouchat k tomu dobrému přes nánosy výplně a vaty. Nejkřiklavější případ této ztráty soudnosti je asi 3 DC "Sandinista!" od The Clash. "Judas" bohužel zapadá spíš do druhé kategorie. A je to škoda, protože zpěvák Chris "The Lord" Harms a jeho spoluhráči dokáží posouvat žánr neogotiky přimícháváním industriálu, modernímu popu, metalu, dark rocku, klasiky a filmové hudby. Písně mají mnohdy velmi chytlavý refrén a dobře zalezou do uší, Chrisův vokál je podmanivý a produkce vypiplaná. V čem je tedy problém? Možná v tom, že na tak - řekněme - mělkou hudbu jsou navázány tak velké ambice. "Judas" je koncepční dvoualbum, rozdělené na dvě části, "Damnation" a "Salvation". Pojednává o postavě Jidáše Iškariotského a čerpá z takzvaného Jidášova evangelia, což je rozhovor mezi Ježíšem Kristem a Jidášem. Jenomže některé písně - a zejména ty nejhitovější - do vás tak dlouho a repetitivně hustí chytlavou melodii, až vás přejde chuť to poslouchat. Je to poslech bez překvapení, bez objevování a bez záhad. Je rozdíl poslechnout si efektní klip, který vás chytí na první dobrou anebo poslouchat dvě padesátiminutovky poněkud jednotvárné industriální neogotiky. Možná by bylo bývalo lepší vydat ty desky postupně, s jistým odstupem. Anebo: dovedete si představit, že by někdo ze sta minut nadprůměrné muziky vybral 40 minut toho nejlepšího? To bychom si možná všichni sedli na zadek! Ale to se bohužel nestalo.
6/10
Guevara
AT THE GATESThe Nightmare of Being
vyšlo: 2. července Tihle Švédi byli těmi, kteří míchali experimenty a dřevní podstatu göteborgského metalu, čehož jsou At The Gates (spolu s In Flames a Dark Tranquillity) přímo otci zakladateli. Nová deska je již druhou, kde basák Jonas Björler pevně drží skladatelské otěže. A je to sakra rozdíl od časů, kdy totéž mělo na starosti jeho dvojče Anders Björler! Co se tedy na desce děje? Je toho moc a stručně řečeno: vždycky, když máte pocit, že deathové kytary vítězí a vše převálcují, stane se něco jiného. Ozve se fagot, tuba nebo akustická kytara, vše zpomalí a náhle se atmosféra promění jako nějakým zázrakem. Slyšíte saxofon a floydovské sólo nebo gotickou pasáž. Ale nečekejte žádný přívětivé melodie ve stylu hitového období In Flames. Na to je kapela až příliš nabroušená a nekonformní a také extrémní vokál zpěváka Tomase Lindberga nedělá kompromisy. To brilantně doplňují temné, existencionální texty. Nelze nezmínit ani dalšího autora hudby, kytaristu Jonase Stålhammara, který mačká z kytary ty nejsilnější emoce, až struny lítají kolem. Album je velmi poučné, protože ukazuje skupinu, která neusíná na vavřínech a sama dál zkoumá a rozvíjí žánr, na jejímž vzniku se sama před lety podílela. Jen málo kultovních kapel překoná svá nejlepší klasická díla. Zde se to možná skoro až povedlo. ALBUM POŘÍDÍTE V NAŠEM SPARKSHOPU.
9/10
Guevara
