- FAKKER BLOG: S Denoi na Ukrajině (I.) - Zničit zkušebnu, nabourat auto, propíchnout si bradavky!
- FAKKER BLOG: S Denoi na Ukrajině (II.) Kolaps a odpaněný bicí
V dalším městě Záporoží jsme se rozhodli, že si na šňůru uděláme pořádnou vzpomínku. Nechali jsme si udělat společnou kérku symbolizující tour life, dokonce i náš zvukař Dave se zapojil, i když zvolil trochu odlišný motiv. Co se něj týče, musíme ho vyzdvithnout, protože byl tím nejzodpovědnějším tahounem celýho výjezdu. Spoustukrát si ještě v noci chystal geary, vstával první, aby byl ready... no prostě to byla naše protiváha, která nás mockrát zachránila, ať už šlo o organizační nebo technický věci.
Čím dál víc jsme cítili, jak se blíží konec tour. A s tím se pojí hrozně zajímavá věc. Nikdo jsme se na ničem nedomlouvali, nic jsme neorganizovali, ale i přesto se stalo toto: V šest ráno jsme měli mít po koncertě výjezd autem pryč z hotelu. Mezi 5:15 a 5:40 dorazili čtyři členové pětičlenné kapely nezávisle na sobě, každý z jiného směru. Prostě jsme měli každej jinou party s úplně jinou partou, v jiný části města (o dvou milionech obyvatelích, mimochodem) a jinou náplní, ale ve stejnou dobu jsme z nich dorazili k místu výjezdu. Fakt úlet! Samozřejmě jsme byli všichni úplně rozstřelení. O to horší byl fakt, že jsme si uvědomili, že nás čeká koncert ve městě Dnipro, kde měl být poslední večírek s tou partou kapel, zvukařů a všech dalších, se kterými jsme celou tour absolvovali. Další den jsme totiž už jen měli odehrát koncert a okamžitě frčet domů. Šlo tedy o oficiální rozlučku. Všichni pařili, všichni si užívali, já jsem si dokonce dal jeden špičkovej a můj oblíbenej song s The Unsleeping. Pak jsme si všichni hodně hluboce a příjemně pokecali a vyrazili asi ve tři ráno hledat otevřenej klub. Byla to středa, takže jediný, co jsme našli, byl strip bar. Šlo nás tam asi dvacet, půlka už byla uvnitř, druhá půlka nahoře u vchodu. Najednou ti zespoda zase začínají chodit nahoru... a zničehonic, netuším jak, jsem se objevil uprostřed bitky mezi naší partou a vyhazovačema z toho bordelu. Do teď to nechápu, došlo tam k nějakýmu nedorozumění při placení nebo tak. Jeden náš kámoš dostal totální bombu za ucho od týpka, ke kterýmu ani nestál čelem. To viděl Kuča, což byl pro sekuriťáka konec. Ten vystřelil jak Pepek Námořník. Vypadal asi jako když zapneš mixér, ruce nahoře, dole, nalevo, napravo... Prostě bránil svýho kámoše. No, každopádně začali přicházet další hlídači, a vzhledem k tomu, že jeden každej vypadal tak, že by zmáknul tři z nás, a navíc jsme měli v partě hodně holek, nebyl by to dobrej souboj. Naštěstí to místní kluci, kteří rozuměj ukrajinský undergroundový situaci, začali žehlit. Naběhl tam frontman kapely O.Torvald Žeňa, má na Ukrajině docela velký jméno. Povídá jim 'něco na mě zkusíte a víte, že váš bar do měsíce skončí'. Hotovo, uzavřeno, vyřešeno.
Přišel poslední den, poslední koncert. Ten den se nám všem podařilo zaspat, navíc jsme byli ve stavu, kdy jsme měli pocit, že se zvedneme a v ten moment umřeme. K tomu jsme na hotelu byli tři namísto pěti. Kde byli ti dva, nevím, ale nebyli tam, kde měli být, to stačilo. Totální crash! Naštěstí jsme měli rezervu, takže zpoždění nebylo tak hrozný, ale i tak se kvůli nám musela o chvíli posouvat zvukovka. Nicméně mi bylo tak zle, že říkám klukům 'kluci, vím, že za pár hodin máme koncert, ale já se prostě musím vyspat'. Tak jsem šel, vyspal jsem se asi hodinu, přičemž po probuzení mi bylo ještě hůř než před tím. Měl jsem návaly horka i zimy zároveň, chtělo se mi zvracet a myslel jsem, že omdlím. To bylo poprvý, kdy mi bylo tak hrozně, že jsem sám nedokázal říct, jestli dokážu vylézt na stage a odehrát koncert. Ale zatnul jsem zuby, musel jsem, fungoval jsem asi jako mobil, když má jedno procento baterky. Každopádně šlo o poslední koncert, takže zbytek týmu si na nás nachystal překvapení, na Ukrajině tomu říkají 'zelený koncert'. To znamená, že ti ostatní ten koncert patřičně osvěží. U nás šlo o song "Banana", což byla taková naše nejtypičtější pecka. Vypadalo to asi tak, že namísto playlistů jsme měli plakáty nahých bab, vedle mikrofonů stály ještě stojany s banánama a podobně. V momentě, kdy začal ten song, přišlo na stage asi deset lidí. Všichni začali po všech házet banány, nás začali krmit (osobně jsem snědl asi tři během deseti vteřin), strkali nám je do kalhot, do trenek, pod tričko. Úlet! A to nás zase nakoplo zpátky, akce dopadla skvěle.
Pak nás čekala už jenom cesta domů, na niž jsme se rozdělili do několika skupin. První parta byla basák Kuča a bubeník Blahoš, kteří sedli do auta a jeli z východní Ukrajiny zpátky domů nonstop!!! Chápeš, v osm jsme dohráli, v devět vyrazili a jeli až do Brna NONSTOP! Dorazili asi v jedenáct večer další den. Druhá grupa jsem byl já a zpěvák Martynko, my jsme jeli autem do Kyjeva, přičemž odtud jsme letěli do Varšavy a odtud do Vídně. Na cestě do Rakouska nás bralo nějaký letadlo s vrtulí vepředu, kde jsme fakt měli pocit, že nedoletíme.
Když jsme dorazili, všichni jsme se vrátili do svých pracích a do svých normálních životů. Mě ještě čekala firemní akce, kterou jsem organizoval, takže jsem z party cyklu ještě úplně nevyklouz, nicméně potom jsem ulehl. A z třiceti dalších hodin jsem dvaadvacet prospal. Když se teď ohlížím, vím, že tour life je přesně to, co chci dělat a čím chci žít. Sáhli jsme si na sen, ve kterým chceme pokračovat, proto máme kapelu. A bude toho víc!
