FEAR FACTORYAggression Continuum vyšlo: 18. června K pořadí desáté studiovce Fear Factory se upíraly zraky široké metalové komunity už dlouho předtím, než se koncem června objevila na trhu. Nebylo to jen kvůli dychtivému očekávání nových skladeb, ale také kvůli zhusta propíraným, unavujícím sporům v sestavě a soudním sporům, které nakonec vyústily v Burtonův loňský odchod. Album sice vyšlo včetně jeho již natočených vokálů, ale budoucnost Fear Factory je zahalena do nejistoty. Jinak ovšem není o čem dlouho přemýšlet. Stačí se podívat na obal alba a je jasno. V případě předních vizuálů svých desek jedou Fear Factory už dlouho dobře známý mechanicko-technicko-cyber styl. Podobně rozpoznatelná je po většinu aktivní kariéry i jejich tvorba a ani novinka "Aggression Continuum" se jejich pečlivě budovanému know-how nijak výrazně nezpronevěřuje. Opět máme před sebou břitký, industriálem načichlý metal, chirurgicky přesně nasekané riffy principála Dina Cazarese a Burtonův ukázkově variabilní vokál. Jeho hlas je ve slokách nadále hrubý jak rašple, naopak v refrénech dostávají hlasivky vydatný odpočinek. V některých momentech zní Burton v podkresu kláves velmi líbivě, dalo by se říct až líbezně. Ostatně klávesy a všelijaké samply se tentokrát dostaly více do popředí. Hned úvodní "Recode" má díky nasamplovanému orchestru chvílemi až filmový nádech. A nejen ona. Celkově album více rozevírá nůžky mezi oběma polohami - tvrdé pasáže zůstávají dostatečně tvrdé, ale ty melodické jsou vstřícnější než kdy dřív, čehož příkladem je např. povedená "Fuel Injected Suicide Machine". Novinka skalní fanoušky jistě nezklame, ale nové kapele přivábí jen stěží.
7/10
Petr "Ape" Adámek
DARKTHRONEEternal Hails... vyšlo: 25. května Že prej starýho psa novým kouskům nenaučíš. Co když se je ovšem učí sám? A to tak že pořád?! Darkthrone, jeden z nosných pilířů chrámu severského black metalu, vlastně nikdy na místě nepostáli. První z jejich čerstvě 19(!) studiových alb to byl přeci čistý death metal. Teprve pak přišlo ono nejproslulejší období krystalického dřevního black metalu. Už někdy na přelomu století však Nocturno Culto s Fenrizem začali pozvolna otáčet kormidlem a do své černé matérie přisypávat thrash & heavy riffy, aby se nejpozději tak na "F.O.A.D" otočili k jakýmkoli soudobým metalovým trendům demonstrativně zády, a definitivně se vydali na cestu zpět proti proudu času. "Eternal Hails..." v tomto smyslu nepředstavuje žádné překvapení. Fascinující ovšem je, jak svěže & organicky tohle riffo-monstrum z pravěku zní. 5 skladeb, z nichž žádná není kratší než 7 minut. Epic black heavy metal s kapkou doomu tak výstavní, že patří do vitríny v archeologickém muzeu.
8/10
Tomáš "XV" Bárta
DROWN THIS CITYColours We Won’t Know vyšlo: 28. května U nás v redakci často vyzdvihujeme metalcorové Make Them Suffer, kteří našli ideální rovnováhu mezi drsným mužským screamem a éterickým čistým ženským vokálem. V ne tak tvrdém hávu a trochu víc experimentálně se o to samé pokoušejí australští Drown This City, kteří si zatím publikum oťukávají EPčky a singly. Těžko ale říct, jestli je "Colours We Won’t Know" šestiskladbovým EP, nebo jedenadvacetiminutovou písní. Ano, tak jednolitě celý výtvor zní a po jeho skončení to opravdu působí, že dohrál první song a má přijít další. Všechny hudební prvky v podobě rozdílných vokálů a řízných kytar k sobě týmově ladí, ale ani jeden z nich se nevyšvihuje. Celek tedy působí tak, že Drown This City našli svou polohu, potřebovali by však přidat na intenzitě na každém postu.
6/10
Dominik "Dom" Šidlo
DRUG CHURCHTawny vyšlo: 25. června Americká nihilistická post-hardcore parta připravila pro nedočkavé fanoušky nové EP "Tawny", které představuje most pojící jejich poslední desku "Cheer" z roku 2018 s nadcházející řadovkou, kterou se chystají vydat někdy na přelomu roku. Zatímco dříve byl přístup mladíků z Drug Church ke skládání podobný spíš nespoutanému chaosu, tentokrát si dali mnohem víc záležet na propracovanosti písní. Už svojí poslední deskou "Cheer" naznačili, že od hardcore a ryze punkových prvků začínají pomalu upouštět, zatímco jim pod rukama vznikají mnohem melodičtější písně s notnou dávkou grunge. Aktuální EP "Tawny" je však nejzajímavější tím, co slibuje, než kvůli tomu, co nabízí. Je příslibem nadcházející řadovky, která bude mít z evolučního hlediska Drug Church nejspíš dost důležité místo v jejich diskografii.
7/10
Kamil "Doči" Dočkal