HELLOWEENHelloween vyšlo: 18. června Deset z deseti metalových fanoušků potvrdí, že nejlepší éra Helloween byla ta původní s Hansenem a Kiskem, která zplodila geniální dvojdesku "Keeper of the Seven Keys". Pak ovšem odešel Kai Hansen (1989) a založil své Gamma Ray a odejit byl i Michael Kiske (1993), který dokonce scénu na čas úplně opustil. Kapela sama, i když se stále držela v popředí popularity, tyto své klenoty nikdy další tvorbou nepřekonala. Na koncertech je ale vždy nejvíc přehrávala, celé dlouhé roky pořád dokola a podání těchto písní nebylo pro zpěváka Andyho Derise vždy zrovna lichotivé. Kiske je prostě jen jeden. Proto se metalového tábora zmocnilo vzrušení, když se poškozené vztahy narovnaly a Hansen i Kiske začali s Helloween nejprve koncertovat pod hlavičkou Pumpkins United, aby se od roku 2016 zase oba stali členy sestavy. Nyní tedy přichází - konečně - první společná deska. Tohle intro jen připomíná, že TOHLE není jen tak nějaká obyčejná deska. I když to není nejobvyklejší, dva zpěváci (s Hansenem vlastně tři) a tři kytaristé v jedné skupině nejsou zase taková senzace - ale v tomto případě jsou to právě TIHLE pánové a to už je hodně velká věc. Ale k desce - je na ní dvanáct skladeb a čtyři bonusy. Ve většině případů jde o silné, melodické, typicky helloweenské věci, které zdobí úžasný vokál Kiskeho a velmi dobrý zpěv Andyho Derise. Andy jako kdyby se vybičoval ke svému nejlepšímu výkonu - a není divu. Cokoliv menšího by vedle Kiskeho nestačilo. Autory písní jsou všichni, každý má svá želízka v ohni. Deris určitě zaválel zejména s "Mass Polution", Weikath vás chytí drápkem svým "Robot Kingem" a Grosskopf jakoby psal svou "Indestructible" Kiskemu přímo na míru. Ovšem možná až mírným zklamáním je Hansenova "Skyfall", která sice trvá úctyhodných dvanáct minut, ale do kánonu Helloween vlastně nepřináší vůbec nic nového. Mimochodem, největší a možná jediné negativum znovushledání Helloween je klinická smrt Gamma Ray. Každá jejich deska byla lepší než album Helloween ve stejné době. Takže i když s trochu bolavým srdcem, nyní hodnotím nový počin staronové kapely jako jeden z nejlepších zářezů v její diskografii, který nemůže žádný metalový fanoušek ignorovat. Je to výsledek práce fantastických hudebníků a výtečných skladatelů, kteří viditelně opět našli společnou chemii. Pokud je "Keeper of the Seven Keys: Part I" za deset, "Keeper of the Seven Keys: Part II" za devět, tahle deska je pak určitě minimálně za osm. Ale v současné produkci powermetalových bandiček je to jasná desítka! Jak vás učili fyzikáři - vždy záleží na vztažné soustavě. Takže já teď dávám devět a budu to poslouchat minimálně celé léto. Ale spíš až do Vánoc. ALBUM SEŽENETE V NAŠEM SPARKSHOPU.
9/10
Guevara
GARBAGENo Gods No Masters vyšlo: 11. června Americká čtveřice Garbage po takřka třiceti letech na scéně definitivně chytá druhý dech. Už předchozí studiovka "Strange Little Birds" před pěti lety zvěstovala příchod čehosi velkého, avšak jejich sedmá řadovka "No Gods No Masters" je bez okolků jejich nejlepších deskou od proslulé "Version 2.0" z roku 1998. Přitom jsou to pořád ti staří dobří Garbage, jejichž zvukovou paletu tvoří podmanivá kombinace alternativního rocku, grunge a post-punku se synthpopem, trip hopem a industrialem. Nejde přitom o laciné vykrádání těchto žánrů, neboť novinka má neuvěřitelně svěží a aktuální sound, což není příliš překvapivé, když je bubeníkem producentská legenda Butch Vig, mimo jiné objevitel The Smashing Pumpkins či Nirvany. Dalším důležitým faktorem je uhrančivá, původem skotská zpěvačka Shirley Manson, která se tentokrát nevyzpívává jen z vlastních démonů, ale chrlí ze sebe hněv na současný stav společnosti jako před čtvrt stoletím. Kopačku do ksichtu patriarchátu zasadí v úvodní „The Men Who Rule The World“, ve stěžejním songu "A Woman Destroyed" ze střípků kauzy #MeToo stvoří pomstychtivou superhrdinku, kdežto s rasovou nespravedlností si nebere servítky ve „Waiting for God“. Neméně silné jsou vzpomínky na minulé přešlapy a chyby, nešťastné lásky, zlomená srdce a pošramocené duše v písních "The Creeps", "Wolves", či "Uncomfortably Me". Shirley ale umí taky provokovat neméně skvěle jako prasák Trent Reznor, když v industriální pecce "Godhead" smyslně šeptá: "Would you deceive me if I had a dick?/Would you know it?/Would you blow it?" Už anarchistický název "No Gods No Masters" dává najevo, že tahle deska je nekompromisní, odvážná, rafinovaná a podmanivá. Garbage prostě nahráli vymazlenou desku, která je navíc neuvěřitelně relevantní pro současný stav světa, ve kterém žijeme.
9/10
Kamil "Doči" Dočkal
AFIBodies vyšlo: 11. června
Naléhavost, zoufalost, místy až "ufňukanost" v zabarvení hlasu frontmana The Cure Roberta Smithe miluju, vlastně se jí výrazně odlišuje od masy dalších zpěváků a je jedním z důvodů, proč se jeho texty posluchačům zarývají tak hluboko pod kůži. Jenže Robert Smith je jen jeden. Stejně tak The Cure jsou jedineční a nenahraditelní. Jo, je děsný klišé tohle psát, jenže v případě AFI, kteří na scéně působí od počátku devadesátých let, je potřeba to zmínit. Je pravdou, že za posledních třicet let si prošli radikálním žánrovým vývojem, ale současné zakotvení ve stínu The Cure, je tím nejhorším rozhodnutím, které mohli učinit. A současně hodně mizerným dárkem k oslavě kulatin, které právě letos oslavují. Novinka "Bodies" je únavná, utahaná a bezpohlavní. Stejně tak její stylizace do New Wave a oscilování mezi alternativním rokem a místy i pop-punkem, potažmo punk-rockem. Její poslech, respektive současný pěvecký projev zpěváka Daveyho Havoka bolí jak tvrdé došlápnutí na kostičku lega těsně po probuzení a tahá za uši jak protivně pískající hračka v rukách malého dítěte, které ji hodiny a hodiny mačká a nenechá si to rozmluvit. A tak se slova, která by "Bodies" nepošpiňovala, či dokonce vybízela k jejímu poslechu, hledají zatraceně obtížně.
3/10
Kamila "Ámos" Ungerová
MAD RABBITSThis Is The Way We Live vyšlo: 15. června Mnoha (nejen) tuzemským kapelám vzala koronavirová koncertní pauza vítr z plachet a sebrala jim dech. Museli jsme se vyrovnávat s koncem hudebních těles všech velikostí. Ne tak Mad Rabbits! Ti tuhle přestávku naopak využili k tomu, aby se vzchopili a znovu dali dohromady své uskupení. Vyměnili frontmana a vrátili se s pětiskladbovým EPčkem, které je částečně inspirované právě karanténním obdobím. Jak pánové sami častují, EP vzdává hold old school hardcoru, o ucho tedy rozhodně štrejchnou Sick Of It All nebo Hatebreed. Typické žánrové sypačky se vešly do třinácti minut a deseti vteřin, jde tedy o skromný comeback, každá vteřina je však hodna poslechu. Banda si dala záležet na každém úderu naspeedovaných bicích, každém kytarovém tónu a mezi námi, vokály kapelního nováčka Petra stylu Mad Rabbits taky sluší mnohem víc. Je znát, že návrat kluci myslej vážně, a až příliš častá plytká slova vycházejících ze slibů každého druhého muzikanta skutečně naplnili víc velmi důstojně.
8/10
Dominik "Dom" Šidlo
