RISE AGAINSTNowhere Generation vyšlo: 4. června Chicagští buditelé Rise Against už zase bijí na poplach. Z jejich rodné hroudy se stala země omezených možností, u které se neví, jestli ji víc drtí sociální, politická nebo ekonomická nestabilita. Proto punkrocková parta okolo frontmana Tima McIlratha přispěchala s devátou studiovkou "Nowhere Generation", kde upozorňuje na strasti, kterými si musí projít generace Y a Z. Není to jen klimatická a zdravotní krize, ale taky nárůst přívrženců krajní pravice, násilné protesty s rasistickým či homofobním podtextem, policejní represe, ekonomická recese a disproporce, nebo takřka vymizení střední třídy. I proto se Rise Against vrátili v ten nejvyšší čas, aby podle svých slov probudili a vyburcovali co nejvíce lidí i za tu cenu, že u nich tímto prozřením vyvolají nepříjemné pocity. Zatímco na předchozích dvou fošnách "The Black Market" a "Wolves" se kapela snažila znít moderně, což však někteří fanoušci špatně nesli a dokonce je obviňovali, že začínají smrdět popem, na novince "Nowhere Generation" jim chicagská čtveřice razantně ukazuje fakáče. Kromě citu pro chytlavé refrény totiž tentokrát dokázali znovu zažehnout plamen nasranosti v jejich očích, který jim oproti raným deskám poslední dobou scházel. Nahrávka je díky tomu neuvěřitelně svižná, úderná, plná silných hudebních momentů a ještě silnějších textů. Tim navíc zřetelně cvičil hlasivky a podává skvělý pěvecký výkon. Rise Against opět dokázali, že jsou jednou z mála jistot v tomto nejistém světě, protože "Nowhere Generation" je jejich nejlepším albem za poslední roky. ALBUM SEŽENETE V NAŠEM SPARKSHOPU.
9/10
Kamil "Doči" Dočkal
OF MICE & MENBloom vyšlo: 28. května Zatímco v závěru února po vydání vůbec prvního EP Of Mice & Men "Timeless", které předznamenalo hudebně nabušený rok s celkem třemi slíbenými EP a jednou plnohodnotnou deskou, jsme na tuhle kalifornskou formaci po zásluze pěli ódy, tentokrát za poslechu třístopážní "Bloom" zabředáváme do bahna vágnosti a průměrnosti. "Timeless" si totiž čtveřice nasadila laťku ještě výš než se studiovkou "Earthandsky" z roku 2019, začala sebevědomě "fušovat" do progu, ale nyní působí dojmem, že první letošní vlaštovkou ze sebe vyřvali veškerou zlobu, nejistotu, která je počínaje loňským březnem - jako většinu nás sužovala - a nyní už moc neví, ale tvoří. A tvoří, protože v podělané lockdownové době je to ten nejvhodnější ventil. Jenže skládání s cílem zabít nudu a zmírnit pocit brutální izolace nemusí být vždy ideální výchozí pozicí. A co v případě "Timeless" zafungovalo perfektně, "Bloom" podřezalo větev. Kdyby ji Of Mice & Men nechali kdesi hluboko v šuplíku s tím, že ji dopracují, až je znovu políbí múza, udělali by lépe. Žánrově nové EP vlaje kdesi mezi Thy Art Is Murder a Betraying The Martyrs, žánrově se potácí na pomezí hardcoru, metalcoru a lehoučce i deathcoru, ale nepřichází s ničím, co bychom z jejich tvorby neznali. A jelikož mimo faktu, že veškeré letošní nahrávky vznikaly v první vlně pandemie, nejsou Of Mice & Men příliš sdílní v tom, jaké příběhy se za EPčky a očekávánou studiovkou skrývají, nabízí se otázka, že vlastně sami neví. Neví, stejně jako my nevíme a neslyšíme, co se snaží pomocí "Bloom" říct.
5/10
Kamila "Ámos" Ungerová
OUR HOLLOW, OUR HOMEBurn In The Flood vyšlo: 28. května Ještě před poslechem desky jsem si schválně tipnul, jak by noví Our Hollow, Our Home asi tak mohli znít. Byl jsem si na devětadevadesát procent jist, že se neposunou ani o píď a stejně jako ve vší předchozí tvorbě se budou ubírat směrem moderního metalcoru bez špetky odlišnosti od generické vlny žánru. S potěšením (nebo zklamáním, to nechám na vás) se moje myšlenka potvrdila. OHOH si prostě na začátku kariéry jasně stanovili, jak chtějí znít, a předkreslenou šablonu stále opisují. Takže tuhle uslyšíme podobnost s Crystal Lake, tamhle zase riff jako vypůjčený z prvních desek Bullet For My Valentine. Jako malou přidanou hodnotu můžeme brát příležitostné chorály do pozadí, i to se však stalo trendem pro dnešní corovou hudbu. Britové tedy jako želatina krásně vyplnili formu na metalcorovou bábovku přesně podle receptu. To jim na kvalitě rozhodně neubírá, ale nechat si do uší řvát stále ten samý zvuk začne být po čase nudné i pro ty nejzarytější fans.
6/10
Dominik "Dom" Šidlo
PERTURBATORLustful Sacraments vyšlo: 28. května Každý, kdo zaznamenal raketový vzestup popularity synthwave po roce 2010, musel dříve či později na jméno Perturbator někde narazit. James Kent, mladý Francouz, který se za tímto pseudonymem ukrývá, dokázal spolu s dalšími veličinami žánru jako Carpenter Brut či Mega Drive zažehnout plamen nostalgie po bakelitovém zvuku a přestřelené vizuální estetice béčkových sci-fi filmů & počítačových her 80. let, a úspěšně tak navázat na průkopníky žánru stojícími za fantastickými soundtracky k flákům jako Blade Runner nebo Running Man. „Lustful Sacraments“ však naštěstí není jen tupým retro-emulátorem zaprášené arkádové minulosti. Převážně temná atmosféra, skladatelský přístup i přizvaní zpěváci - to vše přispívá k dojmu, že posloucháme spíše rockové album, jehož každá skladba představuje samonosný příběh. Mezi promakanými vrstvami syntezátorů, techno-beaty, industriálními nájezdy a kytarami zaslechneme tu & tam Depeche Mode, Skinny Puppy nebo King Dude, ale pořád je to Perturbator. Akorát nám tak nějak dospěl chlapec.
9/10
Tomáš "XV" Bárta
