ARCHITECTSFor Those That Wish To Exit vyšlo: 26. února
V čem se momentální Architects liší v drzosti zacházet dalek vlastní minulosti oproti Bring Me The Horizon? Právě v tom, že nezacházejí dostatečně daleko, respektive jsou málo drzí. Takže takto: když vedle sebe posadíte tyhle dvě party, třebaže se hudebně částečně liší, vzejdou jako větší žánroví exoti jednoznačně Sykes a spol. Noví Architects jsou zdánlivě svěží, snaží se svou muziku posunout, jenže skoro hodina poslechu nabízí také poměrně dost repetice. Teď pomiňme úlet "Music to Listen To...", ale když srovnáme s "Post Human: Survival Horror", kam BMTH nahustili na téměř poloviční stopáž bomby s Amy Lee, Yungbludem nebo Babymetal, máme v drzosti jasného vítěze. Třeba se ale mýlím a Architects vůbec nechtěli být drzí, prostě jen chtěli nahrát příjemnou desku, na které se (zaplaťpánbůh) zbavili plačtivého patosu. Pokud by ořezali stopáž, pak by se jim to pravděpodobně podařilo. Takhle se jedná o slušnou desku, která ale vyvolává víc otázek nežli odpovědí.
6/10
Jan "Long82" Dlouhý
Nemuselo to přijít. Laťku lze posouvat, i když je nastavena zatraceně vysoko. Po releasu "All Our Gods Have Abandoned Us", kterou i Winston McCall z Parkway Drive v roce 2016 označil za nejlepší počin svých britských bratří, málokdo čekal další triumf. Jenže on s "Holy Hell" přišel. Proto se prizmatem pěti uplynulých let derou na povrch otázky, proč Architects rezignovali na kus sebe. Na mrazivou temnotu, pompézní hudební i textovou výpravnost, nasranost, dravost a bezprostřednost. V textové rovině dál polemizují, pátrají po smyslu bytí, ale hudebně se pro Sama a spol. začala psát nová kapitola. Inu, pokud se takto projevuje zotavení z té nejpalčivější bolesti, ať napříště natočí třeba "amo II". Hlavně, ať zůstanou.
7/10
Kamila "Ámos" Ungerová
Od Architects by se daly čekat velké dávky krkolomných kytarových riffů. Nyní je tomu však naopak, útočí na emoce mořem melodických vrstev a podkresů. Na první poslech si musíte zamilovat "Black Lungs", "Dead Butterflies" nebo "An Ordinary Extinction". Achillovou patou desky je stopáž. Části skladeb se opakují víckrát, než by bylo třeba ("Impermanence"), až se z nich stává pouhá vata ("Demi God"). V textech občas nejsou vychytané nedostatky z předchozího alba, kdy některé fráze a obrazy působí příliš prvoplánově a chybí jim větší metaforičnost a poetičnost, kterou by si deska a její obsah zasloužily. FTTWTE je odvážné vykročení z žánrové bubliny a určitě bude zajímavé sledovat budoucí vývoj kapely. Architects se otevírají dveře k širšímu publiku a v (doufejme) blízké budoucnosti i k větším koncertním halám.
7,5/10
Tomáš Babůrek
