Kabát v Hradci ukázal, že spojuje generace

Že jsou Kabáti mezigenerační záležitostí, není žádná novinka. Přesto bylo zajímavé sledovat, jak pestré publikum se na hradeckém zimáku sešlo. Potkala jsem malé děti, které si na koncert nesly polystyrenové kvádry, aby na nich mohly stát a přes dospělé vůbec něco viděly. Pak jsme tam byli my, mileniálové, kteří na Kabátech vyrůstali. Někdo dorazil s rodiči, jiní dokonce s prarodiči. A všichni si přišli užít stejnou kapelu. Kolik českých interpretů se může pochlubit tím, že na jejich koncert vyrazí společně tři generace jedné rodiny?

Kabáti letos vyrazili na turné, kterým se vracejí o dvacet let zpátky. Sám Pepa Vojtek to okomentoval tak, že Turné 2026 je sice beze jména, ale tematicky je tomu trochu jinak. V roce 2006 totiž vydali album „Corrida", jednu ze svých nejúspěšnějších desek, ze které pochází hity jako „Malá dáma", „Burlaci" nebo „Kdoví jestli". A přestože od té doby uplynuly dvě dekády, tyhle songy rozhodně nezestárly. V davu mezi fanoušky šly zaslechnout humorné povídačky o tom, že „Corrida" je přece „to novější album Kabátů", tak jak je možný, že už to je 20 let. Nějak rychle to uteklo.

Hned úvodní song celého setlistu „Dole v dole" doprovodila pořádná dávka pyrotechniky, která jasně naznačila, že se večer nebude šetřit efekty ani decibely. Vojtkův charakteristický hlas má stále sílu, kterou si s Kabáty neodmyslitelně spojujeme, a ani zbytku kapely není po desítkách letech na pódiích co vytknout. Zkrátka sehraná parta, která moc dobře ví, co dělá.
Přestože se celé turné tematicky ohlíží za „Corridou", nešlo o žádné přehrávání alba od začátku do konce. Z původních dvanácti skladeb (bez intra) jich v Hradci zaznělo šest: „Corrida", „Burlaci", „Buldozerem", „Raci v práci", „Malá dáma" a „Kdoví jestli". Tedy přesně polovina desky a necelá čtvrtina celého pětadvacetipísňového setlistu.

Na jednu stranu by se k výročí slušelo vytáhnout i některé méně hrané kousky. Třeba „Úsměv pana Lloyda" by si své místo rozhodně zasloužila. Na druhou stranu mají Kabáti ve své diskografii tolik hitů, že sestavit koncertní playlist musí být skoro nadlidský úkol. Vždycky bude něco chybět a vždycky se najde někdo, kdo bude postrádat zrovna tu svoji oblíbenou.
Kapela nakonec vsadila na průřez celou kariérou. Vedle osvědčených klasik jako „V pekle sudy válej", „Bára", „Starej bar" nebo „Go satane go" zazněly i novější kousky „Rumcajs miloval Manku" a „Kazačok" z poslední desky „El Presidento". Nechyběly ani „Bang!", „Houby magický", „Western boogie" nebo „Do pekla/do nebe". A byla to dobrá volba. Setlist měl tempo, střídal různé éry kapely a dával prostor jak letitým fanouškům, tak těm, kteří Kabáty objevili až mnohem později.

Jedním ze zpestření večera byl song „Myslivecký ples", při kterém se ke kapele přidal host Rafan s kontrabasem. Ivo „Rafan" Traxmandl je český hudebník a dlouholetý host jak Kabátů, tak i třeba Divokýho Billa nebo dříve Pipes & Pints. V Praze taky provozuje tetovací studio Lucky Hazzard Tattoo. Při promluvách mezi songamam si Pepa Vojtek neodpustil trochu regionálního hecování. Hradecké publikum vyzval, aby bylo lepší než Pardubice, které jsou jejich další zastávkou. Už jen při zmínce města perníku se dočkal velmi nesouhlasného pískání. Věčné východočeské soupeření tak dostalo prostor i mimo hokejový led. V závěru zazněla „Kdoví jestli" a po ní přišla ještě trojice přídavků „Banditi di Praga", „Pohoda" a „Žízeň". Tedy skladby, bez kterých by si dnes koncert Kabátů spousta fanoušků nejspíš ani nedokázala představit.

Čtyři roky bez alba. A co jako?
Na Kabátech je vlastně fascinující ještě jedna věc. Poslední studiovku „El Presidento" vydali v roce 2022. Od té doby uplynuly čtyři roky, během kterých nepřišlo žádné další album, a přesto kapela dál vyprodává zimní stadiony. Hradec byl vyprodaný, Pardubice hlásí totéž a Praha dostane 10. a 11. listopadu dokonce rovnou dva koncerty v O2 areně.
Zatímco jiné kapely potřebují nové singly, alba a neustálou aktivitu, aby se udržely v povědomí, Kabátům stačí vytáhnout kytary, oprášit osvědčené hity a vyrazit na cestu. Samozřejmě je za tím víc než jen nostalgie. Především desítky let budovaná fanouškovská základna, charakteristický zvuk a schopnost odehrát koncert, na kterém se baví děti i jejich prarodiče.

A možná právě v tom tkví jejich největší síla. Kabáti už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Nepotřebují se za každou cenu měnit, honit trendy ani každý rok vydávat novou hudbu. Lidi vědí, co od nich dostanou, a přesně kvůli tomu se vracejí. A dokud si budou děti na koncerty nosit polystyrenové stupínky, aby přes hlavy svých rodičů viděly na pódium, Kabáti se o svoji budoucnost nejspíš bát nemusí.