Naprostým vrcholem se však stala instrumentální kompozice „The Call of Ktulu" – pocta zesnulému baskytaristovi Cliffu Burtonovi. Nad hlavami diváků se z digitálního oceánu zhmotnila gigantická bestie z Lovecraftových mýtů, která doslova pohltila celou arénu. Při klasice „Ride the Lightning" se zase celá Sphere proměnila v obří elektrické křeslo a publikum sledovalo blesky práskající přímo nad svými hlavami.
Metallica do Vegas přenesla svůj oblíbený festivalový koncept No Repeat Weekend. Během jednoho víkendu odehrála dva večery bez jediné duplicitní skladby, takže na ploše obou koncertů zaznělo přes 30 unikátních písní. Setlisty navíc nebyly jen sázkou na jistotu, ale splněným snem pro sběratele hudebních rarit. Taková „Devil's Dance" zazněla naživo poprvé od roku 2008. „The Outlaw Torn", epický závěr desky „Load", kapela vytáhla z koncertního archivu po dlouhých sedmi letech. „Blackened", otvírák alba „...And Justice for All" poprvé po dvanácti letech neplnil roli přídavku, ale rovnou odpálil druhou show. Samozřejmostí byly i monstrózní jistoty jako „Master of Puppets", „One" či „Enter Sandman". Ty díky 1 600 skrytým reproduktorům technologie Holoplot zněly krystalicky čistě a brutálně zároveň. Zážitek navíc dotvářela haptická sedadla, která vibracemi přenášela Ulrichovu dvojšlapku přímo do těl fanoušků.
I přes masivní vlnu nadšení se na sociálních sítích objevily smíšené reakce části skalního fanouškovského jádra. Některým puristům vadilo, že 15 až 16 skladeb na jeden večer je na poměry Metallicy málo. Jiní vyjádřili obavu, zda sterilní technologické prostředí neničí typickou špinavou energii a interakci frontmana Jamese Hetfielda s davem.
Odborná veřejnost však oponuje, že ty nejlepší momenty přišly právě ve chvíli, kdy se digitální kolos ztišil. Když uprostřed show zůstali na pódiu jen Kirk Hammett a Robert Trujillo a začali jamovat do prostého rytmu kopáku, obří obrazovky je sice deformovaly, ale přesto šlo o moment hřejivé lidskosti uprostřed technologického zúčtování.
