ROZHOVOR: Bratři: "Bráchu jsem zastoupil na rande. AI ale živou show nenahradí."

Co pro vás znamená Festival Sziget?

Ondřej: Jde o velké jméno a je pro nás velká pocta tady hrát. Před dvěma lety jsme tu už vystoupili, ale letos máme mnohem lepší čas na velké scéně, v podstatě prime time. Takže pro nás super, těšíme se, jsme ready, máme připravenou audiovizuální show.
Jiří: Připravovali jsme se na ni v podstatě celý rok, je to pro nás vrchol léta a asi největší letošní festival.

Jste letos jediná česká kapela na festivalu a dokonce si myslím, že jste jediná, které se podařilo vrátit. Vnímáte to jako něco výjimečného?

Jiří: Je to dost možné a samozřejmě si toho vážíme. Přesné statistiky nesledujeme, ale doufáme, že tu nejsme naposledy.
Ondřej: Skromně dodáno. (smích)

 

Hrajete ve výborném čase a na velké scéně. Jste nervózní?

Ondřej: Zatím nejsme nervózní. Ale samozřejmě je to festival, takže ti lidi pořád někde korzujou a může se stát, že nakonec na naší show třeba ani nebudou. Je to pade na pade. Musíme nějak zaujmout a musí to makat hned od začátku.

Kdo jsou vaše největší vzory v elektronické hudbě?

Jiří: Za mě asi Moderat, Underworld, Four Tet, Daniel Avery.
Ondřej: Moderat určitě. Floating Points taky. Jsou geniální. 

A co rock a metal?

Jiří: Určitě. My jsme vyrostli na rockový muzice a oba jsme dříve byli bubeníci v rockových kapelách, takže k tomu máme blízko.
Ondřej: Za mě třeba Porcupine Tree nebo Carnivore. Často jsme vybírali kapely i podle bubeníků – zajímal nás konkrétní hráč. Svého času byl mezi našimi oblíbenými bubeníky i Joey Jordison.



Máte seznam, kdo by se k vám mohl připojit do kapely na pozici bubeníka?

Ondřej: Tak já si myslím, že stačí brácha. Jeho pozice je neotřesitelná. A myslím si, že to tak i zůstane.

Jste oba vystudovaní bubeníci. Proč v kapele hraje na bicí jen jeden z vás? Proběhla střižba o post bubeníka? Právo staršího?

Ondřej: Vzniklo to samovolně. Původně jsme uvažovali, že se budeme střídat, ale při přípravách a hraní se ukázalo, že to není moc možný. Brácha k bubnům inklinuje víc a tak to zůstalo.

Naživo hrajete celou hudbu. Jak se díváte na elektronické projekty, které vystupují jen s USB setem?

Jiří: Není to nespravedlivé. Každý dělá to, co umí a co ho baví. My jsme si vybrali cestu živého hraní. Je dobře, že existují různé přístupy. Kdyby všichni dělali to stejný, byla by to nuda.

Tak ale asi nedáte tříhodinový live set ve čtyři ráno?

Jiří: To ne. Maximálně hodinu, hodinu patnáct. Hodinu a půl bychom asi taky zvládli.
Ondřej: To bych ale musel mít kyslíkovou masku. (smích)
Jiří: Nezdá se to, ale je to fakt makačka. Hlavně z bubenický stránky, protože posledních dvacet třicet minut jedeme v kuse. Jedeme na dřeň. 

 

Co považujete za největší aktuální hrozbu pro moderní společnost?

Jiří: (okamžitě) Suno! (pozn. redaktora: jde o pokročilou platformu a nástroj pro generování hudby pomocí umělé inteligence)
Je to vlastně vykrádačka a myslím si, že se to bude hodně rozjíždět v její neprospěch.
Ondřej: Mně se vlastně docela líbilo, bylo to dobře našlápnutý, že ty liveka se začaly trochu dostávat do popředí, ale teď se to zase řeší ze strany toho AI.
Jiří: Ale co se týče doby, ve který žijeme, tak je ideální čas na to hrát live. Protože krabičky a mašinky, všechno maká, super zvuk, že k tomu člověk nepotřebuje ani počítač, ale lidi chtějí živej element. Musí tam být živočišnost. Ale doufáme ve světlé zítřky a že bude doba lepší a lepší.
Přemek: Vy jste optimisti.

Které elektronické festivaly máte nejraději?

Ondřej: V zahraničí hlavně Dekmantel v Nizozemsku a Sónar nebo Primavera. Z produkčního hlediska obdivujeme také Awakenings a Tomorrowland; člověk tam vidí věci na úplném vrcholu. Ty stage a LEDky. Brutální všechno.
Jiří: Ale třeba i Grape nebo Pohoda. Tam bychom si chtěli zahrát. Takže můžeme udělat takovej prosík.

Kolik odehrajete koncertů za rok?

Jiří: Po covidu se situace změnila a stala se z nás hlavně festivalová kapela. Od května do konce září hrajeme poměrně intenzivně. Koncertů je dost.
Ondřej: Letos máme nádherný nabitý léto, zakončené právě Szigetem.

Na podzim vás čeká velký koncert v Roxy, kde zahrajete ve čtvrtek 11. listopadu. Na co se mohou návštěvníci těšit?

Jiří: Sziget je otázka festivalový sezóny. A vyvrcholením pro nás letos bude 11. listopadu samostatný koncert v Roxy. Máme pozvaný hosty z Holandska a Itálie a chceme tam zakončit naše desetileté působení na elektronické scéně, oslavit naše výročí a udělat si to hezký.
Ondřej: A rozhodnout se, jestli budeme pokračovat nebo ne a dát si třeba na deset let pauzu. (smích)
Určitě tam bude nová propracovanější audiovizuální show. Budou tam tracky, které jsme nikdy nehráli, takovej průřez tou naší tvorbou a jsou tam dvě spolupráce s jednou šikovnou Holaňdankou a jednou producentkou z Itálie, s kterou jsme dělali singl "Roam in Reverse", takže ty si chceme pozvat na pódium na collab v rámci setu. A Roxy nabízí novej audio setup, kdy tam bude novej zvuk, takže doufám, že to bude tlak už od začátku až do konce.

Jaká je vaše nejoblíbenější skladba od Aviciiho? A proč zrovna "Hey Brother"?

Jiří: Já ho teda úplně nemusím. Slyšel jsem to jednou v rádiu. Byl to ale talentovaný producent a máme k němu velký respekt.

Vydávali jste se v životě někdy za toho druhého, když jste dvojčata?

Ondřej:  Už je to pár let zpátky teda, ale jednou jsem šel za bráchu na rande. A slečna na to přišla asi za patnáct minut. A nedopadlo to vůbec dobře. Řekla mi něco sprostýho.
Jiří: Já jsem byl mezitím na jiným rande. Musel jsem to prostě vyselektovat.
Ondřej: Já jsem ji vlastně ze začátku ani nepoznal, takže už to byl průšvih. Vypadala úplně jinak než mi brácha popisoval. Prej "stojí vedle tebe", tak jsem se jenom ohlídl.



Kdo je starší a o kolik minut? Máte mezi sebou telepatické spojení?

Jiří: Brácha je mladší přibližně o pět až deset minut. Telepatie se nám párkrát za život stala, děje se to vlastně poměrně často, ale občas se stane i to, že jeden si něco myslí nebo chce něco udělat a ten druhej to vůbec nepochopí.
Ondřej: Můžu to potvrdit.

 

 

Uživí vás bratrování? A co byste dělali, kdyby ne?

Jiří: Je to tak pade na pade. Oba pracujeme jako učitelé na bicí nástroje na ZUŠkách, takže jsme pořád s tou hudbou nějak spojený a částečně nás to živí. Když bych to nedělal, tak bych asi vždycky byl u nějaký muziky, protože muzika pro nás byla vždycky součást naší rodiny a života.