Teď jste se svým labelem Ty Nikdy oslavili dvacet let. Plánujete nějakou společnou akci? Všimnul jsem si, že nemáte dlouho nějakou společnou fotku, kde jste všichni. Paulie Garand: Vlastně z tadytý dvojky, co tady sedíme, tak já figuruju v labelu Ty Nikdy, ale Štěpán, teď jsme dohromady založili novej label Corso Records, takže tam vlastně plánujeme aktivity, který máme pod kontrolou, a vydáváme si a plánujeme věci tak, jak chceme, ale co se týče labelu Ty Nikdy, tak ten má na starosti Idea a já sám za sebe jako interpret toho labelu, tak už jsem mu několikrát říkal tenhle i minulej rok, že bych rád udělal další labelovou desku, protože mě vždycky strašně bavil ten proces, když jsme jeli někam na chatu a tam jsme tvořili, a pak jsme jeli do Berlína, nahrávali jsme tam v Red Bull Studios. To pro mě vždycky byly úplně úžasný chvíle, takže rád bych si to s těma klukama zopakoval, protože je mám rád, ale tam to musí jít od toho motoru, toho šéfa. Ale ono to s náma není mnohdy jednoduchý. (smích) Takže i on pravděpodobně něco takovýho plánuje, ale než vůbec nás dá dohromady, abychom se všichni sešli, tak si dá dohromady nějakej svůj projekt. Ale já bych strašně chtěl, kor když jsme teď oslavili těch dvacet let. Štěpán Urban: Je pravda, že jste se všichni potkali v Karlíně, a to je na YouTubu ten záznam, kde všichni jste dohromady. Tak to je možná taková poslední společná věc. Ale to bylo super. Paulie Garand: To vlastně byla velká věc, když jsme se potkali na oslavě mých dvaceti let ve vyprodaným Foru Karlín a dali jsme starý tracky i tracky z desky "Akta X", která vyhrála Anděla, tak to bylo skvělý.
Já jsem si na koncertě všimnul, že máš velmi oddaný fanoušky, který nazýváš "La Familia". Jak vlastně vznikne takový intenzivní vztah s důvěrou mezi interpretem a jeho fanoušky? Jak to buduješ a proč si myslíš, že tě mají tolik rádi? Protože tam je opravdu vidět upřímnej obdiv vůči tobě i tím, že většina z návštěvníků má na sobě tvůj merch. Paulie Garand: Na tohle neumím úplně odpovědět. Spíš jsem vděčnej, než abych tomu dával nějaký racionální přívlastky. Jsem vděčnej, že se z toho stalo to, že jsem měl nějakej sen. Prvotní sen, když jsem začal dělat hudbu, tak byl vydat cédéčko, mít ten plastovej obal s tím bookletem a takhle si s tím listovat. A bylo mi jedno, jestli to budu poslouchat já a můj kamarád, nebo dalších pár lidí. A tak nějak hezky to přirozeně narostlo, že to nebylo úplně z nuly na sto, a tak nějak hezky jsem to budoval, až jsem se najednou dostal do nějakýho bodu, kdy tu fanouškovskou základnu jsem měl velikou, stala se z toho ta "La Familia" a ta se mnou drží a roste, což je na tom úplně to nejhezčí, že se mnou rostou a že to není taková sezónní záležitost. Štěpán Urban: Za celou tu dobu, co s Pauliem hraju nebo co ho znám, tak on se vlastně nevyhýbá po koncertě za nimi jít, což si taky myslím, že není úplně běžný. Nebo možná je, ale rozhodně ne v takový míře, kdy hodinu po každým koncertě jsme na tebe čekali, než přijdeš do auta, abychom mohli odjet. A myslím, že tadyto není samozřejmý a ti fanoušci to cítí a taky jsou vděčný za to, že ta "La Familia" je opravdová, že to není nějakej povrchnej název, ale že opravdu, když jim řekneš, že za nima přijdeš, tak za nima přijdeš. A myslím, že tadyto cení a tu komunitu spojuje. Paulie Garand: Hezky jsi to řekl! (smích)
Kato nedávno řekl, že současná vlna umělců, která používá ve své tvorbě auto-tune a převzatou tvorbu, že to podle něj není hip hop. Jaký máš na to názor ty jako old-school hip hoper, který tu už tvoří přes dvacet let? Jaký máš názor na ten aktuální trend českého hip hopu? Paulie Garand: Já jsem vždycky byl otevřenej a sledoval jsem, co se děje novýho na scéně, a zároveň jsem nikdy nepřijímal ty trendy. Vždycky jsem si z toho vzal to, co mě baví, aby to ke mně sedělo, protože nemám rád, když někdo dělá něco a pak za rok přijde s úplně novým stylem. To mi přijde takový "Kam vítr, tam plášť". A teď nedávno jsem slyšel takovou zajímavou věc, který jsem se chytnul, a to je to, co mě nejvíc štve na tý nový generaci, na tý nový scéně, co teď je, což se týká i toho, co říká Kato. Dobře, ve studiu si tam dej cokoliv, auto-tune, udělej to úplně nejšílenější. Ale já mám rád, když ta performance je uvěřitelná. A teď se mi stává, že jdu na rapovej koncert, kterej mě zajímá, a ten člověk má puštěnou celou tu věc a jen do toho doříkává ty "adlibs". A někdo mi řekne: "Oukej, takhle se to dělá ve světě." Jako jasně, zase trend, ale pro mě je to takový, že potřebuju vidět toho interpreta naživo a chci, aby si mě získal svým projevem, a od toho jsou ti MCs. Ten MC má být jako Master of Ceremony, kterej si získá ten dav, kterej ho dokáže vést, kterej s ním komunikuje, kterej ho pushuje a dokáže si udržet tu pozornost. A tadyto performování je jenom, že se tam jdu ukázat na tu stage, mně trošku podkopává celou tu ideu toho, proč jakoby ti rappeři to dělají. Takže to je jediný, ale že bych se tím úplně nějak zabýval a nemohl kvůli tomu spát, to ne. Ale štve mě to. Spíš z mýho vlastního pocitu, že jdu na nějakej koncert a chci si ho užít, ale nejde to. Štěpán Urban: Jako já s tebou souhlasím. Kdyby Kato neměl pravdu, tak to není Kato. Všichni z něj nějak žijeme a všichni vycházíme z toho, co píše. A myslím si, že v něčem určitě pravdu má. Jako v tom, že hraje sample nebo full playback, to je na tom interpretovi, ať si každej koukne do svědomí, jestli je tohle to best, co může dělat. Ale vlastně jsem nebyl dlouho na nějakým koncertu, kam bych nešel cíleně za tou performance. Jako na čumendu nechodím. Paulie Garand: Já třeba jezdím do Berlína, vždycky, když tam hraje nějakej oblíbenej interpret, kterej se nedostane do Čech, tak jdu studovat to, jak ty kapely hrajou, jak to vypadá, jakou mají stage, jak se představí tomu publiku. Je tam vlastně vidět taková strašná fajnšmekrovina toho muzikanství a pak mi to přijde trošku takový uhozený, když si někdo pustí tu celou věc a jde tam jenom chodit a jednou za půl tracku řekne dvě slova. Ale ať si každej dělá, co chce. Je to na každým.
Kdybyste si měli vybrat jednu věc, která teď aktuálně nejvíc škodí moderní společnosti, co by to bylo? Paulie Garand: Já to vidím i na sobě. (smích) Je to taková povrchní věc, ale já, i když si to uvědomím, že to dělám, tak neumím. Je to nějaká magie, že v tom setrvám dalších deset minut, a to je zkurvený scrollování na sociálních sítích. Prostě ty sítě mám, protože tam potřebuju prezentovat sám sebe a baví mě to. Baví mě fotky, baví mě videa. Nemám to, že tam potřebuju být a dělat tam nějaký trendy nebo virální věci. Třeba tam jdu odpovědět na něco Štěpánovi a najednou zjistím, že za deset minut jsem na nějakých profilech a scrolluju a nic jsem mu nenapsal. To je podle mě velkej problém dnešní společnosti, protože to krade čas a čas je vzácnej. Štěpán Urban: Já to teda sleduju spíš z povzdálí, ač se mě to dotýká velmi. Tak si myslím, že to je závist a hloupost a touha po pozornosti v místech, kde by vůbec neměla být. A myslím si, že spousta lidí se upíná na nějakou virtuální pravdu, pochybování nad čímkoliv. Myslím si, že společnosti chybí nadhled a laskavej úsudek nad tou věcí, že všechno není zlý. Všichni jsou lidi a měli by se chovat co nejvíce lidsky, akorát když se bohužel podívám na stav společnosti a vůbec politický spektrum, tak dostávám leda tak tečky mezi oči, protože to, jak vlastně se chovají ti, na který se koukáme a myslíme si o nich, že by to měli být dobrý lidi, a ti se chovají špatně, tak pak ta společnost si myslí, že to je celý normální. A myslím, že přesně v tomhle je teď ten hlavní problém. To, co je normální, prostě podle mě není normální.
Paulie Garand: Já jsem řekl původně takovou povrchní věc, která mě první napadla, ale Štěpán říká hezkou věc. Taková ta divná nevraživost, soupeření o pozornost na místech, kde by se mělo dít něco úplně jinýho.
Štěpán Urban: Smrdí to strachem, tohle všechno.
Kdo je ti na české scéně nejbližší? A fandil jsi mu v Survivorovi? Paulie Garand: (smích) Takže myslíš určitě Jirku Drtila? (smích) Toho blázínka, kterýho jsem potkal na rozlučce našeho kamaráda režiséra a úplně jsem měl celou dobu vykulený oči, co to je za blázínka. Ale strašně jsem si ho oblíbil. Nicméně tohle musím chvilku přemejšlet, kdo mě teď hudebně dokáže inspirovat a kdo mi je blízkej. Štěpán Urban: Já zatím řeknu. Pro mě to je Matěj Soukup, aka "Under my Pillow", protože s ním spolupracujeme už vlastně celkem dlouho a pokaždé, když jsme s ním, tak cítím, že má obrovskej potenciál rozdat všechno know-how a skills a přirozenost do světa. A tak si přeju, aby byl jednou velkej. Ale je to spíš každodenní záležitostí, kdy jsem s ním, tak ho rád obdivuju. Paulie Garand: Právě ty vztahy se hodně mění skrze roky. Já bych řekl, že momentálně nejbližší jsou přesně ti lidi, se kterýma tvořím, který se mnou hrajou, jako Štěpán, jako je ten Matěj, se kterýma tvoříme ten label. Spíš teď vzhlížím nebo mě baví někteří lidi ze scény, který zas tak úplně neznám, takže mi nejsou jakože nejbližší, ale tím, co dělají, tak mi jsou poměrně blízký a baví mě, co dělají. Třeba teď velmi skloňovaná osoba, to je Marie April. Velmi mě na hudební scéně oslovila. A z těch blízkejch ta naše crew.
Když se podíváš zpátky do minulosti, deset, patnáct let, kdyby sis měl dát nějakou radu, kterou ses naučil během svýho růstu, co by to bylo? Paulie Garand: Fůha, to jsou otázky!
Je to takový na přemýšlení do toho tepla tady... Paulie Garand: Nenechat si sebrat tu radost z toho, co děláš a co miluješ, protože přesně díky té české nátuře a nevraživosti a takový někdy až dusný atmosféře okolo, co vytvářejí lidi, tak je těžký někdy být úplně takovej happy. Ale já si tu radost z toho nechci sebrat a když to vidím na někom okolo, kdo něco vydává a třeba mu jde pomalu získat ty fanoušky, tak neztrácet tu chuť a ten motor to dělat nadále s tou láskou. Neřešit čísla, neřešit momentální stav, že chvilku jsi vidět, protože to nic neznamená. A spíš taková ta dlouhodobá práce a nenechat si sebrat tu lásku k tý věci, protože pak to hodně lidí přestává bavit a nemají chuť nic dělat. Jsou takový dehonestovaný a to je někdy škoda u takových umělců. Protože třeba na český scéně se určil nějakej trend a pak něco, co já bych chtěl, aby se sem dostalo a poslouchalo, tak to třeba tolik fanoušků nemá, ale já věřím, že když lidi od toho nebudou upouštět a budou to dál dělat, že se může vytvořit nějaká pěkná komunita, která naopak může zase něco změnit v budoucnu. Takže proto já razím dělat to, co člověk miluje. A to pak nese ovoce, protože to je uvěřitelný a opravdový. Štěpán Urban: Já ze svý pozice můžu říct to, že se učím být vděčnej. Za ty koncerty nebo příležitosti, protože to není samozřejmý. A nějaká ta message těm, co začínají nebo už to dělají pár let a není to tak velký, jak by chtěli, tak ať si vzpomenou, jak to bylo na začátku. Myslím, že já, když bych řekl svému patnáctiletému já, že budeš hrát na Colours s Pauliem a bude tam hodně lidí a budeš si užívat každej moment, tak bych se na to možná tvářil vlastně stejně jako teď, ale je důležitý si to připomínat. Že jít krůček po krůčku a nechtít všechno hned, protože o tom je to pak těžší to udržet. Tím, že to člověk dělá pořádně a dlouho, tak se driluje ta disciplína a udržitelnost toho neklesááá. Paulie Garand: (smích) Ty jsi řekl něco japonsky, ne?
Poslední otázka je, vy máte kapelu, se kterou hrajete živě. Jak ses, Štěpáne, dostal k hraní s touhle kapelou? Štěpán Urban: No, přes bubeníka. Peťo mi jednou zavolal docela random, protože jsme se potkali na Slovensku a dlouho jsme se neviděli. A potom mi zavolal, jestli si nechci zahrát s Pauliem. A bylo to slovenský číslo, takže já jsem měl trochu obavy to brát. Nakonec jsem to vzal a vděčím mu za mnohé. Takže děkuju Peťovi, že mě do toho dotáhnul. Ta nálada v kapele je dost rodinná a kámošská a myslím, že to nás udržuje a že si to užíváme všichni. Kdykoliv můžeme hrát, tak jsme happy. Paulie Garand: Peťo vlastně dal kapelu dohromady a je to náš kapelník a nějakým způsobem se stalo, že jsme si všichni, a teď se zdá, že to říkám pokaždý, když se s někým seznámím, ale přirozeně jsme si sedli. (smích) Banda takovejch vejrostků a jsem s nima rád.
Kdo je ti na české scéně nejbližší? A fandil jsi mu v Survivorovi? Paulie Garand: (smích) Takže myslíš určitě Jirku Drtila? (smích) Toho blázínka, kterýho jsem potkal na rozlučce našeho kamaráda režiséra a úplně jsem měl celou dobu vykulený oči, co to je za blázínka. Ale strašně jsem si ho oblíbil. Nicméně tohle musím chvilku přemejšlet, kdo mě teď hudebně dokáže inspirovat a kdo mi je blízkej. Štěpán Urban: Já zatím řeknu. Pro mě to je Matěj Soukup, aka "Under my Pillow", protože s ním spolupracujeme už vlastně celkem dlouho a pokaždé, když jsme s ním, tak cítím, že má obrovskej potenciál rozdat všechno know-how a skills a přirozenost do světa. A tak si přeju, aby byl jednou velkej. Ale je to spíš každodenní záležitostí, kdy jsem s ním, tak ho rád obdivuju. Paulie Garand: Právě ty vztahy se hodně mění skrze roky. Já bych řekl, že momentálně nejbližší jsou přesně ti lidi, se kterýma tvořím, který se mnou hrajou, jako Štěpán, jako je ten Matěj, se kterýma tvoříme ten label. Spíš teď vzhlížím nebo mě baví někteří lidi ze scény, který zas tak úplně neznám, takže mi nejsou jakože nejbližší, ale tím, co dělají, tak mi jsou poměrně blízký a baví mě, co dělají. Třeba teď velmi skloňovaná osoba, to je Marie April. Velmi mě na hudební scéně oslovila. A z těch blízkejch ta naše crew.
Když se podíváš zpátky do minulosti, deset, patnáct let, kdyby sis měl dát nějakou radu, kterou ses naučil během svýho růstu, co by to bylo? Paulie Garand: Fůha, to jsou otázky!
Je to takový na přemýšlení do toho tepla tady... Paulie Garand: Nenechat si sebrat tu radost z toho, co děláš a co miluješ, protože přesně díky té české nátuře a nevraživosti a takový někdy až dusný atmosféře okolo, co vytvářejí lidi, tak je těžký někdy být úplně takovej happy. Ale já si tu radost z toho nechci sebrat a když to vidím na někom okolo, kdo něco vydává a třeba mu jde pomalu získat ty fanoušky, tak neztrácet tu chuť a ten motor to dělat nadále s tou láskou. Neřešit čísla, neřešit momentální stav, že chvilku jsi vidět, protože to nic neznamená. A spíš taková ta dlouhodobá práce a nenechat si sebrat tu lásku k tý věci, protože pak to hodně lidí přestává bavit a nemají chuť nic dělat. Jsou takový dehonestovaný a to je někdy škoda u takových umělců. Protože třeba na český scéně se určil nějakej trend a pak něco, co já bych chtěl, aby se sem dostalo a poslouchalo, tak to třeba tolik fanoušků nemá, ale já věřím, že když lidi od toho nebudou upouštět a budou to dál dělat, že se může vytvořit nějaká pěkná komunita, která naopak může zase něco změnit v budoucnu. Takže proto já razím dělat to, co člověk miluje. A to pak nese ovoce, protože to je uvěřitelný a opravdový. Štěpán Urban: Já ze svý pozice můžu říct to, že se učím být vděčnej. Za ty koncerty nebo příležitosti, protože to není samozřejmý. A nějaká ta message těm, co začínají nebo už to dělají pár let a není to tak velký, jak by chtěli, tak ať si vzpomenou, jak to bylo na začátku. Myslím, že já, když bych řekl svému patnáctiletému já, že budeš hrát na Colours s Pauliem a bude tam hodně lidí a budeš si užívat každej moment, tak bych se na to možná tvářil vlastně stejně jako teď, ale je důležitý si to připomínat. Že jít krůček po krůčku a nechtít všechno hned, protože o tom je to pak těžší to udržet. Tím, že to člověk dělá pořádně a dlouho, tak se driluje ta disciplína a udržitelnost toho neklesááá. Paulie Garand: (smích) Ty jsi řekl něco japonsky, ne?
Poslední otázka je, vy máte kapelu, se kterou hrajete živě. Jak ses, Štěpáne, dostal k hraní s touhle kapelou? Štěpán Urban: No, přes bubeníka. Peťo mi jednou zavolal docela random, protože jsme se potkali na Slovensku a dlouho jsme se neviděli. A potom mi zavolal, jestli si nechci zahrát s Pauliem. A bylo to slovenský číslo, takže já jsem měl trochu obavy to brát. Nakonec jsem to vzal a vděčím mu za mnohé. Takže děkuju Peťovi, že mě do toho dotáhnul. Ta nálada v kapele je dost rodinná a kámošská a myslím, že to nás udržuje a že si to užíváme všichni. Kdykoliv můžeme hrát, tak jsme happy. Paulie Garand: Peťo vlastně dal kapelu dohromady a je to náš kapelník a nějakým způsobem se stalo, že jsme si všichni, a teď se zdá, že to říkám pokaždý, když se s někým seznámím, ale přirozeně jsme si sedli. (smích) Banda takovejch vejrostků a jsem s nima rád.
