U Miss May I byl začátek teda trochu pomalejší a už jsem si skoro troufla pochybovat, jestli to bude vůbec stát za to. Chyba! Naštěstí kapela postupně nabírala tempo a pak to konečně začalo fakt šlapat. O screamy se staral Levi Benton, kterej po pódiu lítal jak splašenej, zatímco čistý vokály měl na starosti basák Ryan Neff. Oba předvedli skvělej výkon a krásně se doplňovali. Levi navíc během setu uzavřel s fanoušky takovej jednoduchej deal - všechny starosti z domova, práce, rozchodů, nemocí i čehokoli dalšího mají nechat za dveřma a v sále si ten večer prostě jen užít. A bylo fakt vidět, že to na lidi zafungovalo.
Co mi ale bylo celkově tenhle úterní večer líto, byla slabší účast, protože s menším počtem lidí je ta atmosféra prostě hned jiná a i pit byl spíš takovej mini (ale na velikosti přece nezáleží, mrk mrk). I tak se ale našly momenty, který stály za to. Levi Benton byl nepřehlídnutelnej nejen výkonem, ale i svým kudrnatým hárem, kterýmu prostě nešlo nevěnovat pozornost. A nebyl to teda jedinej kudrnáč, kterýho jsem ten večer zaznamenala. V předních řadách mi utkvíval zrak i na kudrnatou dvojici (asi) otce a dcery, kde si pantáta koncert užíval tak poctivě, že by jeho taneční kreace s rukama ve vzduchu do rytmu bicí smršti zasloužily minimálně medaili. Pobavila i situace ke konci jedný skladby, kdy kapela vyzvala publikum, aby udělalo prostor na pořádnou vřavu. Fanoušci ale tak dlouho čekali na signál nebo breakdown, až se ho prostě nedočkali, písnička skončila a uprostřed Rock Café zůstal jen velkej prázdnej kráter.
No a Crystal Lake? Co k tomu říct. Kluci jsou naživo prostě vždycky úplně top a jejich set byl zase mega energickej. Zpěvák John Robert Centorrino teda působí vedle zbytku kapely trochu jako někdo, kdo se k nim omylem přichomejtnul, ale z pohledu diváka je právě i tohle na pódiu dost zajímavý sledovat. Tentokrát navíc vypadal, že má den pod psa a furt se mu něco nelíbilo. Nejdřív do mikrofonu přikázal technikovi, ať vypne světlo nad bubnama, že kluci vidí úplný hovno, během setu měl ještě další požadavky a celkově působil dost nespokojeně. A před koncem setu dokonce přímo vyhejtil staršího fanouška v první řadě - přišel k němu a do mikrofonu, aby to slyšeli úplně všichni, mu řekl, ať toho nechá, že je to fakt otravný. Jako správná gossip girl jsem po koncertě samozřejmě sondovala, co to mělo bejt, protože i když jsem stála hned ve druhý řadě, neviděla jsem, co přesně dělal. A povedlo se zjistit, že týpek v první lajně vesele kouřil elektronickou cigaretu a posílal tak ten e-kouř, co smrdí jak prdy, přímo kapele do ksichtu. Takže jo, chápu, že je to nasralo. A co bylo nejlepší - ani tenhle veřejnej zpěvákův lynč ho nezastavil a pokračoval dál. Po koncertě se pak vymlouval, že nerozumí anglicky, aby vzápětí v pohodě anglicky vysvětlil, že sbírá trsátka.
John ale tuhle nasranost přetavil do výkonu a na pódiu do toho dal úplně všechno. Pot z něj tekl proudem tak moc, že si svůj připravenej ručníček nakonec nechal rovnou v ruce, lítal s ním zleva doprava a utíral si plešku o sto šest. A aby to nebylo jen negativní, pro jinýho fanouška naopak udělal hezkej moment - během "Hail to the Fire" na něj namířil mikrofon a nechal ho samotnýho zazpívat "Zomba, Zomba!". Během "Apollo" se pak celá kapela seskupila těsně k sobě jak Queeni v "Bohemian Rhapsody" a první část skladby hrála v týhle formaci, jako kdyby čekali nájezd fanoušků a museli se bránit. Což by vlastně nebylo zas tak překvapivý, protože crowd surfeři lítali vzduchem během celýho setu a jeden týpek se dokonce z crowd surfu vyšvihl na stropní lešení, takže tam pak visel nad mosh pitem jak nějakej makak. Prostě totální divočina.
Tohle byly zkrátka přesně ty úterní metalky, který člověku připomenou, jak moc kvalitní hudbu k nám Obscure vozí. Děkujeme, přátelé - a příště zas!
