Komu se však podařilo lístky sehnat, mohl být svědkem unikátní show, kde všechno šlapalo tak, jak se na návrat sluší a patří. Za zmínku stojí už samotná volba pódia. „Třistašedesátková" stage uprostřed haly, obehnaná „klecí", která mohla na první pohled připomínat spíše zápas Oktagonu než hudební událost. Když se však kapela objevila a začala hrát, byla skutečně obklopená polopropustnou konstrukcí, na kterou se promítaly projekce a detaily jednotlivých členů. Tato konstrukce se však při další písni vysunula směrem nahoru a návštěvníci mohli vidět svoji oblíbenou kapelu pěkně zblízka a bez bariér. Tím však role pódia zdaleka nekončila, protože v průběhu koncertu měnilo svůj tvar, výšku, nebo i typ projekcí, které se na něm objevovaly.
Další věc, kterou je kapela známá, je její setlist. Člověk si mohl být jistý dvěma věcmi. Písnička Creep, kterou samotná kapela bytostně nesnáší, protože se stala hitem proti jejich vůli a nesprávně definuje identitu kapely, prostě nebude. A setlist večera, kromě hlavních shodujících se skladeb v sudém a lichém setlistu, byl zpřeházený a upravený. Není divu – kapela má totiž přes 150 písní a každý fanoušek má odlišné názory, která je vlastně nejlepší písničkou Radiohead.
Co však na všech večerech mohli fanoušci sdílet, byla atmosféra, kterou Thom Yorke se svou kapelou dokázali vyvolat. Večer plný nostalgie a vášně pro hudbu samotnou, šílených tanečních polokreací zpěváka Thoma i hudební experimenty s náhodnými nástroji Jonnyho Greenwooda. Nikomu ani nevadilo, že zpěvák za celý koncert utrousil zhruba tři holé věty. Někdy to prostě není potřeba. A když pak koncert po více než dvou hodinách skončil závěrečnou epickou písní Karma Police, nastalo ticho a člověk mohl sledovat úsměvy od ucha k uchu jednotlivých návštěvníků. Jo, tohle se teda sakra povedlo!
