GOOD CHARLOTTEMotel Du Cap vyšlo: 8. srpna Vyhledávaní producenti umělců s cílovkou spíše u mladšího publika jsou za poslední roky s porůznu významným přispěním podepsáni pod nahrávkami Simple Plan, Blink-182, All time Low, Bring Me the Horizon, 5 Seconds of Summer, Poppy, Machine Gun Kellyho nebo Yungbluda. Jsou pověstní oblibou všech možných pluginů, softwarů a celkově vyleštěnou produkcí. Zatímco v naprosté většině případů byl výsledek výtečný, novinka Good Charlotte kulhá na obě nohy a zčásti je to kvůli přehnané produkci i jejich vina. Druhý zásadní neduh - obsahová vyprázdněnost - jde pak pochopitelně na vrub kapele. Kdysi úspěšní pop punkeři se rozhodli natočit album po sedmi letech od předchozího, poměrně temného počinu "Generation Rx." Prý to bylo spíš dílo náhody a podle jejich slov mělo jít o lehčí a veselejší kus. To se sice daří, skladby dýchají létem a bezstarostností. Potíž je ovšem v tom, že jako celek působí umělohmotně a bezpohlavně, místy - to když dojde na některé balady - vysloveně banálně a pitomě. Pokud má skladba alespoň dobře postavené riffy ("Reject", "Mean") nebo jiný záchytný moment v podobě chytlavé melodie a třeba i dobře zvládnutých vícehlasů ("Stepper"), pak se ještě leccos skryje. Po většinu času ovšem ústřední dvojice, bratři Joel a Benji Maddenovi působí, že neví, co se sebou, co vlastně chtějí novým albem chtěli sdělit a jak to chtějí sdělit. Možná si prostě potřebovali dokázat, že na to ještě mají, že zatímco silní hráči postupně odpadávají, oni jsou ti držáci. To jim lze jen těžko odepřít, ovšem se samotnou nahrávkou příliš parády neudělali.
(recenze vznikla pro říjnové číslo časopisu Spark)
4/10