PUDDLE OF MUDDKiss the Machine vyšlo: 2. května Ten chlap se do toho tak položil, že se mu vysmál celý internet. O pár let později pak vydal s kapelou album "Ubiquitous", které bylo tak špatné, že frontman po vlně kritiky raději zrušil celé promo kolečko i tour a zalezl zpátky do nory. Kdyby se tehdy nad chronickým průserářem Wesem a celou kapelou definitivně zavřela voda, nikdo by se asi příliš nedivil. Nicméně chlápek vyházel celou sestavu (pokolikáté už?) a s novou krví natočil nové skladby. A světe, div se, není to vůbec špatné. Scantlin šel do sebe, velmi slušně zpívá, nechává vyznít charakteristickou barvu svého hlasu, afekt drží tak akorát na uzdě. Netlačí na pilu, nechce se za každou cenu líbit, možná už si hraje spíš pro radost. Slyšíme tu ozvěny přelomového debutu "Come Clean", který před bezmála čtvrtstoletím skupinu vyšvihl mezi smetánku. Vedle dozvuků nakřáplého post-grunge kapela těží také z country, čili hodně akustických kytar, steel kytara a nádech venkova. Zatímco našlapaný otevírák "Beautimous" může lehce asociovat nestory Godsmack, poklidnější závěr alba ("Firefly" nebo "Baby You Da Best") zase připomíná baladické momenty Nickelback. S tím rozdílem, že banda kolem Chada Kroegera má každý tón pečlivě vykalkulovaný, kdežto Puddle of Mudd působí vcelku autenticky. Nakonec celé půlhodinka nabízí veskrze pozitivní zážitek. Zkrocení zlého Wese? Možná. Happy end tenhle příběh mít nebude a žádnou velkou díru do světa kapela už neudělá, přesto jde o sympatický počin, kterým se protagonista snad už definitivně vykoupil ze všech dřívějších hříchů. (recenze vznikla pro červencové číslo časopisu Spark)
7/10
