Předně s tebou byla ohromná zábava. Všechny ty rokenrolový historky dávno zlidověly. Bohužel jsme se nikdy nepotkali osobně na rozhovoru, ale vždycky si budu pamatovat, jak sis na koncertě v roce 2005 ujížděl na kyblíkách s vodou. Vždycky jsi půlku obrátil na sebe, druhou půlku chrstnul do lidí a měl jsi z toho radost jako malý děcko. A taky jsi celý koncert tleskal úplně mimo rytmus. Už tehdy to trochu zavánělo senilitou, ale nikdo se nebavil na tvůj účet - všichni se bavili společně s tebou. A to je velkej dar.
Ve Fakkeru jsme tě za těch pár let měli na titulce minimálně třikrát. A číslo mělo vždycky úspěch, protože jsi svým nenapodobitelným spiritem dokázal oslovit i mladý lidi. Jednou jsme dokonce vymysleli soutěž o nejlepší malůvku. Přišlo jich hodně. Pár jsem jich vystavil do tohohle psaní.
Pamatuju si, jak jsem ještě na základce chodil do krámu s hudbou ve vestibulu metra Můstek (jmenovalo se Bontonland nebo tak nějak) poslouchat pořád dokola bestofko, cos zrovna vydal. Měli tam obrovský sluchátka a skvěle to hrálo. Hodně písniček se mi vůbec nelíbilo, ale třeba Back on Earth nebo I Just Want you jsem točil pořád dokola, ta hřbitovní stylizace mě hrozně přitahovala. Nakonec jsem se tam vracel poslouchat to ještě několikrát. Je i tvoje zásluha, že jsem postupně propadnul kytarám a metalu.
A ta hláška 14 zpátky: "Jdi do prdele, nechceš si vzít moji dceru, že ne?" jakožto reakce na borce, co právě pokleká před tvojí dcerou... I kvůli týhle bezprostřední bezelstnosti tě lidi milovali.
Když se vrátíme k tomu štěstí, kterým jsme začali... Odejít prakticky přímo na pódiu, před plným stadionem doma v Birminghamu, kde to všechno začalo, obklopenej hudební smetánkou od Metalliky přes Alice in Chains po Gojiru...
Moc pěkně sis to naplánoval, ty starej zmetku. Zbyde po tobě velká díra. Budeš nám všem moc chybět.
