Joyride the Pale Horse vyšlo: 25. dubna Hned úvodní pecka "One More Song (Impostor Syndrom)" připomene Whibleyův klan v nejlepších časech, tedy na přelomu devadesátek a nultých let. Ale něco je přece jenom jinak. Tahle banda méně studiově leští a víc prostoru nechává přirozené živočišnosti. Zpěvák Eric Egan má mnohem nabroušenější hlas a celkový projev kapely svým pojetím více směřuje k punku než k jeho novodobější, popové větvi. To ostatně podtrhuje i délka skladeb, která se v průměru drží kolem dvou a půl minut. Zvukově si také nelze nevšimnout grungeové hutnosti a naléhavosti, ve které se jistě najdou fans kapel jako Drug Church nebo Milk Teeth. Prostě méně zkušebny s vyluxovaným kobercem a více garáže, kde v rozích tu a tam opadává omítka smrdí to po rozlitém pivku. A k tomu chytlavost, kterou jsou (v pochopitelně uhlazenějším aranžmá) proslulí All Time Low. Není to ono pověstné "no future", přesto se dá téhle nasranosti věřit. (recenze vznikla pro dubnové číslo časopisu Spark)
7,5/10
