ARCHITECTSThe Sky, The Earth & All Between vyšlo: 28. února Když naposledy hráli na festivalu Brutal Assault, figurovali v line-upu dokonce jako jeden z headlinerů. S ohledem na posměch, který metalcore dlouhodobě sklízí od mnohých vyznavačů "těch správných metalů", to byl solidní úspěch a z pozice organizátorů festivalu zase jednoznačný statement. Velké věci se přitom poslední roky dějí i přímo v řadách samotné kapely. Uprostřed nejnovějšího tvůrčího cyklu odešel Josh Middleton, který se společně s bubeníkem Danem Searlem poslední roky staral o zvuk kapely. To by samo o sobě ještě nemuselo tolik znamenat, kdyby se ovšem do producentského křesílka neposadil Jordan Fish, tedy bývalý klávesák a producent spřátelených Bring Me the Horizon. Bylo by příliš velkohubé tvrdit, že svojí výraznou produkční prací vytvořil z Architects novou kapelu. Současně ale platí, že Architects díky němu zásadně "zbringmethehorizonvatěli". Zvuk je tu skutečně vymazlený, mix vypulírovaný a dokonale vyleštěný a celé dílo prohnané množstvím mašinek podle mustru, kterým je Jordan Fish zvyklý pracovat a který tak důvěrně známe od Bring Me the Horizon. Čím víc to všechno těká, čím víc to všechno pulzuje, tím lépe. A nejde jen o zvukový koncept. I mnoho melodických linek nebo nápěvů (např. hned úvod "Whiplash") okamžitě evokuje BMTH. Mimo to lze zaslechnout i výrazný vliv Deftones ("Evil Eyes"), které Fish považuje za svůj vzor. A pak znovu a zase už několikrát zmíněnou kapelu. Je sympatické, že Architects stále hledají nové cesty. "The Sky, The Earth & All Between" jistě není slepá ulička - nahrávka báječně hraje, zní svěže a je plná chytlavých momentů. To vše ale za cenu výrazné ztráty ksichtu. Je to prostě až příliš dokonalé, tedy továrně dokonalé. Jako výstavní ukázka, co se dá dneska stvořit ve studiu, je aktuální počin bezkonkurenční. Jako dílo s vlastní duší (tak jako v minulosti třeba "Holy Hell") už o dost slabší. (recenze vznikla pro dubnové číslo časopisu Spark)
7,5/10