Vybírají si spíš menší prostory, ačkoliv dokáží napsat chytlavé, stadionové pecky. A je to dobře, jejich hudbu je potřeba cítit "na dotek", což se v pražském Café V Lese (i minule v Chapeau Rouge a předminule v Crossu) dařilo výtečně. Vyšší desítky lidí, možná stovka, stáli přikovaní k podlaze a pohlceni tím, co se před nimi odehrává.
Black Foxxes hrají přes hodinu a půl, ale zvládnou jen kolem deseti písní. To proto, že málokdy prezentují skladby přesně tak, jak zní na desce. Hudebníci je často roztáhnou na plochu deseti minut, přitom ale samoúčelně instrumentálně neonanují. Naopak pokaždé jde o malé hudební dobrodružství, v němž je hodně prostoru pro momentální improvizaci. Společně s frontmanem v tomto vyniká zejména saxofonista Sam. Chce to trochu pozornosti, žádné tlachání u pivka na baru, ale odměnou je dechberoucí, skoro až hypnotický zážitek. Většina skladeb gradovala dlouhé minuty, kapela šponovala emoce až ke stropu a strhnout se jimi očividně nechala i sama kapela.
Mark Holley přitahuje pozornost už svojí vizáží, aniž by za to tak úplně mohl. Prošel si vleklými zdravotními problémy a oproti období první desky "I'm Not Well" je dnes na pódiu k nepoznání. To zásadní se ale odehrává mezi jeho ústy a mikrofonem. Jeho přednes hraničí s teatrálností, jeden nikdy neví, jestli bude v příští vteřině pokračovat v nastoleném šepotu, nebo propukne ve vzteklý křik, jako je tomu v silné "River" z první desky. Právě z ní zazněla bohužel jen tato skladba, jedinou písní skupina odbyla i "Reiði" (2018). O většinu večera se tak podělily novější dva kousky: "Black Foxxes" (2020) a novinka "The Haar" (2025). Ta je sice oproti předchůdcům o poznání instrumentálně klidnější, méně vyhrocená a rozervaná, ovšem ohromná škála emocí i tak zůstala. A je prima pocit moci je naživo sdílet v jednom komorním prostoru s podobně naladěnými lidmi.
Tyhle britské lišky, to je vskutku fascinující parta.
