RECENZE: Jinjer - Duél

JINJER
Duél

vyšlo: 7. února

V itineráři desetitisíce kilometrů během jediného měsíce, přičemž každý jen trochu příčetný hudebník potvrdí, že cestování je na celém rokenrolu zdaleka největší opruz. Jinjer přitom podobně vyčerpávající turné absolvují často, vlastně skoro bez přestávky už mnoho let. Skutečně v tomto ohledu jen těžko najdete pracovitější kapelu. A nese to ovoce. Zahráli si třeba na festivalu ve Wackenu nebo Downloadu, absolvovali šňůru se samotnou Sepulturou a letos je opět čeká sladká odměna v podobě mamutích akcí Rock am Ring a Rock im Park. Nestojí za tím žádné marketingové kecičky a pózičky - jen poctivá dřina a zase dřina.

Podobně obdivuhodný je na Jinjer i jejich nekompromisní umělecký přístup. Banda kolem mozku kapely, basáka Eugena, a její tváře a hlasu, zpěvačky Tatiany, se dlouhodobě netají znechucením ze směru, kterým se tvrdá hudba ubírá. Jejich slovy: "Tuny kapel, které znějí úplně stejně, dělají stejně znějící skladby postavené na totožných základech a fungujících na těch samých principech. Proč se sakra z metalu stala snadno uchopitelná hudba?" hřímal Eugene v našem posledním rozhovoru pro Spark před čtyřmi lety. Nic přitom nepotvrzuje jejich zaťaté přesvědčení víc než samotná hudba. Ta byla už v minulosti neuchopitelná a nepřístupná.

 

• Nové album Jinjer, jejich starší desky a samozřejmě i aktuální Spark seženeš na Sparkshopu.

Novinka "Duél" pak tento trend šponuje do extrému. Ze skladeb je sice cítit absolutní hráčská preciznost na všech postech - bezkonkurenční vokál, který tvrdě řeže i jemně hladí, riffy nasekané s chirurgickou přesností i charakteristická práce s virblem dělají z Jinjer technický úkaz.

Jako by ale kapele scházela lidskost. Nadměrné množství tónů, od nikud nikam klikatících se motivů, neustále dynamické změny... Nedá se tu chytit prakticky ničeho. Že i složitější hudba může být posluchačsky přívětivá, přitom dokázala třeba nedávná nahrávka Ocean of Slumber a nakonec i poslední práce Gojiry. U Jinjer ovšem bytostná potřeba znít neuchopitelně dosáhla extrému, kdy se ona proklamovaná tvrdošíjnost, vzdorovitost a až panický strach z čehokoliv líbivého začíná obracet proti kapele.

Jít v hudbě hlavou proti zdi je určitě legitimní přístup, ale někdo by měl Jinjer říct, že čitelná struktura skladby nebo repetitivní motiv není zločin. Nové album je nesporně silný posluchačský zážitek. Jestli i uspokojující, tím už si tolik jistý nejsem.

 

(recenze vznikla pro únorové číslo časopisu Spark)