BRING ME THE HORIZONPost Human: NeX GEn vyšlo: 24. května Těžko říct, jak to ve skutečnosti bylo, jelikož u toho patrně nikdo z nás nebyl. Pravdou ovšem zůstává, ať se to komukoliv líbí, nebo ne, že banda kolem křiklouna Olivera Sykese má se slavnou Metlou mnoho společného a svým způsobem je můžeme vnímat jako jejich nepřímé nástupce. Nechme na moment žánry žánrama a vraťme se do dob, kdy si Papa Het a jeho družina rozhněvali pravověrné fans, když vydali "Black Album". Úplně stejně neohroženě si v minulosti počínali i BMTH, když se z ryze deathcorových kořenů transformovali až k popovým polohám. Pro obě kapely je společná odvaha dělat si věci po svém, odmítání ohlížet se napravo, nalevo a posouvání svých hranic, a to i za cenu často extrémních experimentů (omluva všem, kterým se podařilo "Lulu" zcela vytěsnit z paměti, za bolavou připomínku). Podobný boom, který kdysi znamenaly ikonické riffovačky na "Master of Puppets", přinášejí už pár let zase svými výrazovými prostředky Bring Me The Horizon. Na čerstvém albu je jejich výchozím jazykem chaotičnost a chameleonství, to když v rámci jedné desky sázejí enormně chytlavé metalové screamy a breakdowny, chytlavé stadionové refrény, bezstarostné pop-punkové polohy jak z konce devadesátek, niterní a baladické momenty, i epické emocionálně zastřené kusy páchnoucí po Deftones. A do toho ještě hutná electro party v zamlženém a vydýchaném klubu ve čtyři ráno. Je toho na jednu desku možná až moc, šestnáct takto rozdílných skladeb pohromadě je trochu sebevražda, ale BMTH jistě vědí, co dělají. Nakonec bodují i u kritiků, vždyť na letošních Brit Awards za sebou v jedné z kategorií nechali i takové velikány jako The Rolling Stones nebo Blur. Generační kapela? Ano. Doba se mění a až Metallica a další klasici z festivalových plakátů nadobro zmizí, budou to právě Bring Me The Horizon, kdo zaujme jejich místo. Pokud už se tak náhodou neděje teď. (recenze vznikla pro červencové číslo časopisu Spark)
8/10