ROZHOVOR: Royal Republic - Koncert je naším sexem a všichni se musí dívat!

Vaše nové deska "Lovecop" svými písněmi i vizuálem úplně křičí inspiraci v osmdesátkách. Máte z tohoto období nějaké oblíbené filmy?

Adam: Rozhodně! Kde jen začít?

Jonas: Tak asi první díly Ramba, ten patří do osmdesátek, Predátor, Smrtonostná zbraň…

Adam: Celkově filmy s Arnoldem Schwarzeneggerem. Jakmile se řekne "80. léta", okamžitě si vybavím akční filmy s hektolitry krve a kupou vystřelených nábojů.

Jonas: A nejde vynechat ani soundtracky, které jsou v mnohém pořád ikonické.

Adam: Víš, vzhledem k tomu, že jsme se sami narodili v 80. letech, nemohli jsme ty filmy zažít jako novinku, byli jsme ještě maličcí, takže aspoň za mě jsme o dost víc "odkojení" na filmech z devadesátek. Filmy devadesátek, hudba osmdesátek - to na nás mělo asi největší vliv.

 

Když mluvíte o osmdesátkové hudbě, jaké kapely považujete za nejdůležitější?

Adam: Kdybychom měli jmenovat všechna jednotlivá jména, jsme tu asi do zítra. Prakticky cokoliv, co v té době vyšlo, ať už šlo o rock nebo pop, byly naprosté klenoty. Stačí si pustit nějaký náhodný mix největších osmdesátkových hitů a máš to tam. Může to být Starship, Bon Jovi, Metallica…

Jonas: Michael Bolton, Toto…

Adam: Seznam skupin by mohl být nekonečný a jako vzor ti může jít kdokoliv. A to ani nemluvíme o mnoha a mnoha kapelách jednoho hitu, kterých v té době bylo vážně mraky.

Jonas: Prostě cokoliv, co mělo takové ty naprogramované bicí, jmenuje se to myslím Simmons, dělalo to takové to "tss tss tss tss". To nemělo chybu.

Adam: Muzika bývala neuvěřitelně přeplácaná milionem efektů a já to žeru. Ale aby to neznělo zkresleně, jsem i velkým fanouškem nekomplikované úderné hudby v jejíž jednoduchosti je síla. Celkově jsme všichni v kapele hudebně velmi otevření a asi nenajdeš moc, co bychom si neposlechli.

 

Zmínili jste filmové soundtracky… Kdyby vaše hudba mohla být v nějakém filmu, jaký by to asi byl? Můžete říct jen žánr, nebo konkrétní titul, to je na vás.

Adam: Popravdě… dělám na hlavní znělce k bondovce.

 

Vážně? No to je neskutečný!

Adam: Sice mi teda nezavolali a nepověřili mě tím, ale kdyby cokoliv, mám ji připravenou. Už jen aby se ozvali. (společný smích)

 

Proč se vaše nové album jmenuje "Lovecop"? Má to nějaký konkrétní význam, nebo jde o narážku na něco? Kde se to vzalo?

Adam: Přišlo to tak nějak samo. Dělali jsme na novém riffu, právě k písni "Lovecop" a prostě nás to napadlo. Nějak už to vyšlo. Sám nevím, kde se to ve mně vzalo, netuším, co to přesně znamená, ale tak zní to cool, tak co. (smích) Možná jsme si jen chtěli najít důvod, proč nosit perly a bundy z leské kůže. Vyšlo to a to je hlavní! Texty písní pro nás byly vždycky spíše vedlejší. Sám se nad tím zamysli. Pojedeš na koncert třeba do Německa, nebo do Francie, nikdo stejně nemluví anglicky, nerozumí tomu, co zpíváš, ale hudba je osloví. Máme mraky songů, kterým sami nerozumíme. Jen se koukni na třeba "Fireman & Dancer". O čem to kurva je?

Royal Republic - LoveCop (Official Video)  

Takže by se dalo říct, že je pro vás nejdůležitější, ať vaše hudba prostě dobře zní a nemusí se nad ní přemýšlet…

Adam: Hele, je spousta písní, které poslouchám celý život, pouštím si je denně a slyšel jsem je tisíckrát a nikdy mě nenapadne zamýšlet se nad jejich textem. A pak přijde třeba chvíle, že máme hrát nějaký cover a já si uvědomím: "O čem to sakra je?" Víš jak, poslouchám to jako celek. Jsou určitě konkrétní písně, které poslouchám jenom kvůli textu, kytarovému riffu, nějaké speciální pasáži. Ale většinou se na to koukám celkověji. Poznáš, že tě píseň baví, tak proč si na ní hledat všechny jednotlivé prvky, kvůli kterým to je?

 

Jak je pro vás, jakožto hudebníky, důležitá zábava? Ať už při psaní hudby, nebo hraní živáků…

Adam: Skládání hudby je příšerné a všichni to nesnášíme. Je to to nejtěžší, co si jakožto skupina prožíváme. Dlouho jsem si myslel, že je s námi něco špatně, ale postupem času si spíš říkám, že to je prostě ta součást procesu, kterou si prochází každý hudebník - někdo líp a někdo hůř. Už jsme se tak nějak shodli, že nám jde práce nejlíp, když ji děláme každý samostatně doma, neovlivněný ostatními a pak se sejdeme a probereme ty jednotlivé nápady. Řekneme si, líbí se mi tohle a tohle, tohle by se zase hodilo sem a nějak už to poskládáme dohromady. Je to sakra dlouhý proces.

Jonas: Ale o to víc si po tom všem užíváme tu zábavnou část. Turné.

 

Takže objíždět turné po světě už berete jako zábavu a důvod, proč hrajete?

Adam: No.. cestování jako takové může být někdy taky dost náročné, ale když se pak postavíš na jeviště před nadšené publikum plné energie, stojí to za to. Prostě to miluju. Nerad bych zněl nějak sobecky, ale prostě si ujíždím na tom dělat ostatním radost, včetně sebe. Víš, jaké to je, když někomu dáváš dárek třeba k Vánocům a teď mu jen září oči štěstím. Přesně tohle cítím před každým koncertem, euforii z toho, že je přede mnou tolik spokojených lidí a já tomu napomohl. To miluju.

Jak moc si myslíte, že je pro kapelu důležitá image a vystupování?

Adam: Přijde na to. Co se vystupování a chování na pódiu týče, myslím si, že záleží podle kapely i fanoušků. Od nás se očekává, že budeme hrát nadšeně a divoce. Od fanoušků potom očekáváme tutéž radost a energii. Něco jiného bys čekal třeba od Rammstein, protože mají jiný typ hudby i show. Ohledně vzhledu… jak vidíš, my se oblékáme stejně. Nosíme stejné hadry, protože se tím stáváme týmem, jedinci se stejným cílem i smýšlením. Utužuje nás to a propojuje. Ale neděláme to proto, aby nás díky tomu třeba líp poznali, nebo se o nás zvýšilo povědomí. Nejsme velcí fanoušci médií a myslím, si že ani média po psaní o nás vyloženě neprahnou. Však se na nás koukni, jsme úplně normální chlapi. Hrajeme a ostatní o nás říkají, jak je to super a cool, ale slezeme z pódia a jsme jen parta čtyř vyčerpaných Švédů. Všechno dáváme do hudby a okolo hudby je celá naše kariéra. Skládání, nahrávání, hraní. Neděláme velká prohlášení, nemícháme se do politiky, nemluvíme o velkých tématech společnosti, kterých je teď všude plno, neříkáme lidem, co si mají myslet, nejsme homosexuálové, nebyli jsme ve vězení… nenajdeš za námi žádný velkolepý příběh. Jsme čtyři nezajímaví švédští heteráci a hrajeme hudbu, co máme rádi. Tečka.

 

Jak jste s hudbou začali?

Adam: Asi v pěti letech jsem dostal první sadu bicích. Oba moji rodiče byli hudebníci, takže jsem vyrostl v prostředí muzikálně vstřícném a podporujícím. Měli jsme doma i studio a každou chvíli jsem s nimi jezdil na koncerty. Nedokážu si vzpomenout na časy, kdy by hudba nebyla okolo mě.

Jonas: U mě to byla naprostá náhoda. Kamarád dával po škole hudební lekce a jednou se mě zeptal, jestli se nechci přidat. Dostal jsem do ruky basu a zkoušel jsem si zahrát "I Was Made For Lovin' You" od Kiss. Hrábl jsem do strun a úplně to mnou projelo. V tu chvíli jsem si řekl, že přesně tohle bych chtěl jednou dělat. Hrát.  

 

Royal Republic - Fireman & Dancer (Official Video)

Máte nějakého vysněného interpreta, se kterým byste chtěli spolupracovat, ať už současného, či již nežijícího?

Adam: Bylo by neuvěřitelné pobýt v jedné místnosti s Paulem McCartneym a prostě se jen kochat tím, co dělá. Minimálně pro mě je to nejlepší skladatel všech dob.

Jonas: Pro mě by byl sen dát něco dohromady s Elvisem.

 

Když se zmiňujete o Elvisovi, často se o vás píše, že hrajete rock 'n' roll. Co si o tomto označení myslíte?

Adam: Rozhodně nesouhlasím, neděláme ani rokenrol ani cokoliv jiného, co by se dalo pojmenovat jinak, než "hudba Royal Republic". Hodně lidí má v dnešní době tendence si všechno ohraničit a pojmenovat. Já jsem definitivně proti žánrům a nemyslím si, že všechno je nutné zahrnout to nějakých škatulek. Hudba by měla být prostě hudba. Miluju klasickou hudbu, jazz, black metal, pop, funk… nemůžu si prostě vybírat jedno nebo druhé. Možností je tolik.

Jonas: Dobrá hudba je prostě dobrá hudba, netřeba to víc řešit.

 

Zvládli byste dát dohromady vaše TOP 3 nejoblíbenější alba?

Adam: "Black Album" (1991) - Metallica, "All That You Can Leave Behind" (2000) od U2 a soundtrack z filmu Skála (The Rock, 1996) od Hanse Zimmera. To jsou nejspíš tři alba, která ve mě v průběhu celého života zanechala největší stopu.

Jonas: Pro mě to asi bude "Wrecking Ball" (1995) od Emmylou Harris, "Still Life" (1999) od Opeth a "Slaughter of the Soul" (1995) od At the Gates - asi nejlepší death/thrash album v historii. A kdybych měl přidat čtvrté, napadlo mě ještě "OK Computer" (1997) od Radiohead. Tudíž, jak vidíš, jsme opravdu otevření když jde o hudbu.

 

Co je to nejcennější, co jste se jako kapela naučili?

Adam: Já se naučil vyčkat a lépe ovládat své emoce. Jonas ti potvrdí, že jsem se dřív nechal docela dost unášet emocemi a moje reakce na určité věci byly dost nepřiměřené. Když se mi teď něco nezdá, snažím se to v sobě trochu uklidnit a čekám 10 minut. Když mi to vadí i za 10 minut, například, že bubeník špatně hraje, řeknu mu to. Když to mezitím přejde, nebylo to nic, kvůli čemu bych si měl dělat těžkou hlavu.

Jonas: Podle mě jsme se navzájem výborně poznali. Když jsme začínali, byli jsme pro sebe čtyři neznámí lidé, které baví hrát. Postupně jsme si za ty roky vážně sedli, naučili jsme se to dobré i špatné na každém a vzájemně jsme se naučili to přijmout a respektovat. Tím, jak jsme pořád spolu nás spojují stejné věci, prožíváme si něco, co nikdo mimo naši skupinu nemůže přesně pochopit a postupně jsme se stali rodinou.

Adam: Přesně tak. Představ si nás jako čtyři polygamně žijící chlapy. Koncert je naším sexem a všichni se musí dívat!


Royal Republic (Adam vlevo a Jonas vpravo) a redaktor Wisby na Rock for People 2024