Filter byli na přelomu milénia v laufu. Alba "Title of Record" nebo "The Amalgamut" byla plná parádních post-grungeových riffů i klidnějších, jímavých melodických songů ve středním tempu a kapela s nimi u fanoušků bodovala. Jenže frontman Richard Patrick pak namísto do studia zamířil na odvykačku. Následující desky už sice nesly ve stínu někdejší slávy, ale stále to byla víc než důstojná muzika.
Solidní formu si nadále drží i sám Rišo. Své často exponované party ozpíval poctivě, byť se znatelnou pomocí muzikantů za zády. Zazněly nové věci, staré dobré pecky jako "Captain Bligh", "It's Gonna Kill Me", "You Walked Away" i ty patrně nejznámější: "Hey Man, Nice Shot" a "Take a Picture". Vše orámované dobře čitelným zvukem i šlapající kapelou.
Co fungovalo mnohem míň, byl světelný stage design. Hudebníkům šla světla pouze do zad, naopak do tváří téměř nic. Kdyby za mikrofonem stál zpěvákův klon, dost možná by to nikdo nepoznal, jelikož mu prakticky po celý koncert nebylo vidět do tváře a prozrazovala ho vlastně jen silueta jeho klasicky vyčesaných vlasů. Během koncertu několikrát odložil a zase nasadil sluneční brýle, představil kapelu, vyfakoval Donalda Trumpa a v pozitivním slova smyslu poukázal na fanoušky v trikách Nine Inch Nails, jelikož s kapelou má svoji historii.
Boží show ve slušně zaplněném Futuru předvedli předskakující Belmondo. Po mladé britské partě, která zatím nemá venku jedinou regulérní desku, zůstal na pódiu příjemný grungový smrádek a příslib dobře nakopnuté kariéry. Bylo to krásně potemnělé, bylo to neurvalé, bylo to uřvané, bylo to trochu L7, trochu Hole i trochu Blood Red Shoes. Uhrančivá vokalistka / basačka si na moment odskočila i s nástrojem do publika a vyznala se z obdivu ke Killing Joke. Doufejme, že brzy budeme mít znovu tu čest.
S Belmondo i Filter.