ALKALINE TRIOBlood, Hair and Eyeballs vyšlo: 26. ledna Než jejich původní kytarista Tom DeLonge urovnal se zbytkem osazenstva všechny historické křivdy a vrátil se na své někdejší místo, uběhlo sedm let, takže Mattovi se brigáda u někdejších rivalů poněkud protáhla. To se chtě nechtě muselo promítnout i do produktivity jeho domovské kapely. Novinku tedy od posledního zářezu dělí dosud nejdelší doba. A taky se z kapely odporoučel bubeník Derek Grant. A aby těch změn nebylo málo, kapela přistoupila k odlišnému způsobu práce, kdy skladby vznikaly od základů ve stejné místnosti, prý poprvé v jejich historii. Tento proces Skiba podle vlastních slov odkoukal právě od blinků. S cílem vynahradit fanouškům dlouhé čekání pak Alkaline Trio zaplulo do studia 606 Davea Grohla. Cíl natočit hlučnou a syrovou nahrávku se zadařil znamenitě. Nejvíc je to znát na zvuku kytar, které po celou dobu příjemně řežou a křupou. Zvuk je špinavý jen do té míry, aby byla deska skousnutelná i pro méně vyhraněné publikum. Mezi nenásilně melodickými skladbami vyčnívá krátká, zadumaná post-rocková instrumentálka "Hinterlude", jinak se celé album nese v podobném, skočném tempu. Oproti tomu texty dost klamou. Tak třeba závěrečná skladba "Teenage Heart", v níž Skiba houpavě pěje, že by si k Vánocům přál AR-15 (model samonabíjecí útočné pušky) a punčochu plnou fentanylu (momentálně jedna z nejnebezpečnějších drog na černém trhu). Uff... O mikrofon se střídají zmíněný kytarista Skiba a basák Dan Andriano a nutno říct, že vokální rovina patří (dlouhodobě) mezi ty slabší články kapely. Celkový solidní standard alba však potvrzuje pozvánka kapely do show Jimmyho Fallona nebo titulka britského Kerrangu. Dobrá práce. Ještě důležitější je pak zjištění, že Alkaline Trio i po více než čtvrtstoletí na scéně zůstávají autentičtí a živočišní. (recenze vznikla pro březnové číslo časopisu Spark)
7/10