Vaše "Zlatá deska" už je venku něco přes čtyři roky a od jejího vydání jsme se zatím dočkali dvou nových songů i s klipy – "Já si tě vypiplám" a "Drinky mi podávejte řetězem". Nejde se nezeptat - co bude dál?
Pro letošní rok můžeme slíbit, že se s novými songy od nás roztrhne pytel. Za to dobu, kdy jsme toho moc nevydali, máme spoustu materiálu a letos to všecko vystřelí. Bude na tom všem ještě samozřejmě spousta práce, ale už teď z toho všeho máme velkou radost.
Je o vás docela známo, že si dáváte záležet na videoklipech k vašim písním. Je nějaký, který máte doteď nejradši a jehož tvorbu jste si nejvíc užili?
Já osobně mám moc rád náš poslední klip k singlu "Drinky mi podávejte řetězem". Klip přesně vystihuje atmosféru písničky a to mě vždycky potěší úplně nejvíc. U nás to funguje tak, že máme nejdřív hudbu, ze které jde nějaký pocit nebo stav. Až podle toho jede text. I podtext, haha. Už při psaní textu si představuju videoklip. Vlastně ani né tak příběh, jako ten videoklip, protože právě ten, alespoň podle mě, dokreslí celkovej charakter kompletního sdělení. Jsem to řekl jak doktor viď. Přitom takovej blbec...
Vaše kapela sice oficiálně slaví 18 let, ale neofiko jste spolu už od roku 2004. Jaké to tedy je mít v kapele Míňu, který je jen o pár let starší, než samotná kapela? Je něco, v čem si věkovým rozdílem nerozumíte, nebo se s ním naopak cítíte mladší?
Mě by zajímalo, kde se vždycky tyhle čísla berou. V roce 2004 jsem ještě vůbec neuměl do ruky chytit kytaru a už vůbec třeba natáhnout strunu. Na konci roku 2005 jsme začali hledat na škole chlastárnu s tím, že jsme všem říkali, že máme kapelu. No a až vlastně v roce 2006 jsme se začali učit hrát na nástroje. Jsem moc rád, že se na toho našeho Míňu ptáš, protože je to podle mě úplně skvělý téma pro začínajícího muzikanta v kterymkoli žánru. Vždycky si vzpomenu na moje začátky, když jsem občas zaskakoval na basu v kapele mýho kamaráda, kterej byl o devět let starší než já. Strašně mě to posunulo, když jsem viděl, jak na kapele pracujou lidi, který už mají cíl a ví co chtěj. Občas tohle Míňovi závidím, že to má vlastně podobný a je ušetřenej takový tý strašný doby, kdy ta kapela vlastně vůbec neví co má nebo nemá dělat. My měli přes to všecko tohle období strašně dlouhý. Bylo to zničující, ale na druhou stranu si myslím, že nás to všecky zocelilo.
Kde se vzal váš soví "maskot"/logo? Začalo to až na druhé desce pojmenované [So:wA], nebo to má nějaký hlubší význam, příběh nebo historku?
No jasně, je to tak nějak od té doby. Ono to začalo úplnou kravinou, když jsme kdysi řešili nový logo. Byly to vlastně okřídlení písmena CO a nám to všem připomínalo sovu s velkýma očima. Když jsme pak řešili název desky, tak jsme furt nevěděli, jak ji pojmenovat. Jen jsme věděli, že to nechceme pojmenovat podle žádný skladby. Pořád jsme se ptali "Tak co? Tak co?" a vzniklo z toho [So:wA] (jakože výslovnost anglicýho "So what?").
Má někdo z kapely nějaký zvláštní rituál nebo tradici, kterou dodržuje vždy před nebo po koncertě?
Když zrovna náš basák Pepča neřídí, tak si dá před koncertem něco okolo sedmi piv (rekord má 17), náš hlavní technik Miki nám všem dělá rychlomasáž, a než jdeme na pódium, tak si celej tým prostě plácneme... Bez těchhle tří věcí si neumím koncert vůbec představit.
Co nejšílenějšího, nejdivočejšího nebo nejvtipnějšího se vám během hraní přihodilo?
Těch šílenejch a legračních věcí se děje strašně moc, má to tak každá kapela a myslím, že právě kvůli těm věcem nás všechny hrozně baví hrát v kapele. Nemůžu tady vypálit něco úplně totálního, ale mám jednu takovou úsměvnou věc o Míňovi. Míňa s námi hrál první letní turné s novou kytarou. Hráli jsme na nějaký velký akci ve skvělej čas a bylo tam na nás snad tisíc lidí. Když jsem začal uvádět poslední přídavek, tak jsem si všiml, že vedle mě Míňa tak jako zmateně poskakuje. Zašptal mi do ucha, že mu nehraje ta kytara a že vůbec neví, čím to je, protože kabel na signálu je a bla bla bla... Technici mu donesli druhou kytaru a set jsme dohráli. Druhý den jsme měli zase koncert, tak kytaru vezl k opraváři, že to potřebuje nutně hned dát do kupy, ať může hrát večer další koncert. Opravář to chvíli prohlížel a pak mu řekl "musíš mít vždycky zesílenej snímač, na kterej hraješ" Pak to zesílil, zahrál Míňovi pár solíček a dodal "tak si to večer užijte a pozdravuj kluky".
Kdo z kapely je největší pijan, jedlík, vtipálek, spáč a kdo má nejlepší fyzičku?
Si myslim, že pijeme tak nějak všichni stejně... Bojim se to říct, ale často jsem králem večera já no. Vtipný jsme úpně všichni. Tím myslím celej náš tým. Pravidelně spolu jezdíme na zimní soustředění a to je prostě konec. Ta naše parta je prostě plná strašně skvělých vtipálků. Fyzičku má asi nejlepší náš bubeník Pavel a Míňa, ale ten to má jen díky tomu, že je mladej, takže to se nepočítá... to dá rozum žejo.
Má někdo z kapely nějaký neobvyklý talent nebo koníček?
Hrozně rád bych napsal, že někdo z nás třeba sbírá známky nebo miluje jachting a golf... Pravda je taková, že absolutní většina naší kapely má mimo hudbu koníček pivo... To teda hodně milujeme. Už jsme se v tomhle koníčku dostali tak daleko, že čas od času vyrazíme jen tak na pivo někam do zahraničí na prodloužený víkend - ať to stojí za to, žejo.
Stalo se vám někdy během psaní některé z písní něco tak neuvěřitelného, že na to v životě nezapomenete?
Stala se nám hrozně milá věc, když jsme nahrávali naše akustické jakoby album "Já, Civilka". Náběry na většinu písniček si děláme v našem vlastním studiu a u tohoto počinu tomu nemělo bejt jinak. Pár dní před nahráváním jsme se dohodli, že to uděláme u mě v baráku. Vezmeme pivo, nějaký paňáčky a bude pohoda. Pak nás napadlo, že to bude dlouhý nahrávání, tak bychom mohli udělat ovar, abychom neměli vlastně hlad. Celý to dopadlo tak, že jsme stáli skoro celou dobu nad ovarem, pivem a panákama, přijelo ještě pár kamarádů a do nahrávací místnosti jsme si vždycky jenom odskočili, abychom už už zase stáli u pivka nad ovarem. Nejvíc to schytal náš bubeník Pavel, který má nahrávání na starosti a každej, kdo šel nahrávat svoji část daný písničky, mu tam nesl pivko a paňáčky, aby mu to nebylo líto.Okolo třetí ráno bylo vše nahráno a my začali slavit. To vám byl mejdan jako blázen.
No a druhý den ráno jsme si pustili všecko, co jsme nahráli a rovnou to celý smazali, protože to bylo úplně strašný. Tejden na to jsme šli nahrávat znova, ale tentokrát už do našeho studia a každej jsme raději přijeli autem, aby nikdo nemohl pít. Nakonec jsme to zvládli, všecko jsme nahráli a zanedlouho vydali. S odstupem času pořád všichni víme, že nás to nahrávání "nanečisto" bavilo stejně víc, haha.
