PAN LYNXKdo se bojí, musí do lesa vyšlo: 10. října Takhle to dopadá, když se umělec rozhodne se při práci nikým a ničím nesvazovat a na rozdíl od jiných, kteří tvůrčí svobodu používají jen jako velkohubé heslo, se tím opravdu, ale opravdu řídit. Debutové album "Kdo se bojí, musí do lesa" projektu Pan Lynx je svým způsobem nabubřelé a samožroutské. Jako by hudebník Michal Skořepa, který za ním stojí, s úšklebkem říkal: "Koukejte, co všechno dokážu, co všechno si dovolím." Jenže Skořepa zkrátka skutečně umí. Až tak moc, že si může dovolit prakticky cokoliv a ono to funguje. Spojujícím prvkem devíti písniček je v první řadě ohromná muzikálnost, vyzrálost tvořit klenuté kompozice, které se nerozsýpají a drží pohromadě, a také cit pro vystavění atmosféry. Co má působit jemně a křehce, je jemné a křehké ("Na dně postele"). Co má působit potemněle a zlověstně, je potemnělé a zlověstné ("Cililynx"). Při hlubším ohledání najdeme jemné ozvěny Hentai Corporation, Krucipüsk, možná i Pražského výběru, jedna z věcí zase zní jak z pera Davida Kollera. Ve výsledku je to vlastně jakási rocková opera, která se ale samotné formě rockové opery sama potměšile vysmívá. Výpravný a zábavný výtvor, jehož fórky nijak nedevalvují hlavní myšlenku, která se v textech objevuje opakovaně. Esenci o vnitřním zvířeti jsme obsáhle probrali v rozhovoru s Panem Lynxem v listopadovém Sparku, a tak jen zkratkovitě: nebuď zbabělý poznat sám sebe víc do hloubky, neboj se vlastní přirozenosti, poslouchej sám sebe. "Kdo se bojí, musí do lesa" je skutečnou událostí na alternativní rockové scéně, do detailu propracované dílo, z něhož by se mohli i mnohem zkušenější muzikanti učit. Ten poslední bod do absolutního hodnocení si nicméně nechám na příště. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že tenhle cápek a ta jeho přerostlá divoká kočka zase přijdou s něčím, co všem vytře zrak. (recenze vznikla pro prosincové číslo časopisu Spark)
9/10