Letos na Rock for People jsme k rozhovoru ukořistili kytaristu Dava Bakshe a baskytaristu Jasona McCaslina ze Sum 41. Společně jsme zavzpomínali na jejich poslední vystoupení před dvěma lety, kdy kluci vyprávěli, jak po jejich koncertě zahájili úprk na koncert Green Day.
Kluci ahoj, začnu tím, co nás fanoušky zajímá ze všeho nejvíc, a to konec vaší kapely. Jak k tomu vlastně došlo?
Dave: Sme to spolu vlastně ani pořádně neprobírali co? (otočí se na Jasona). Jaký to bylo, když jsi dostal ten e-mail?
Jason: Jojo, no, jde hlavně o Derycka. Byl jsem v ohromným šoku. Když mi přistál ten e-mail, říkal, že to nechtěl řešit individuálně s každým u nás, že to je prostě dlouhej příběh. Byl jsem překvapenej jak blázen, když jsem to četl.
Rozchod přes e-mail? To je teda krutý.
Dave: Nene, to nebylo jakože takhle, žádnej rozchod haha. Prostě si líp utřídil myšlenky a nemusel to alespoň vysvětlovat 4x. Krutý to bylo v tom, že jsme tak strašně dlouhou dobu kámoši. Ale zároveň je skvělý, že se nakonec rozhodl vzít si čas sám pro sebe. Protože být songwriter a žít život s kapelou je neuvěřitelně nesobecký styl života, žiješ pro ostatní, jsi pořád v práci a nemáš žádnou dovolenou.
Jason: Deryck tvrdí, že nemá rád pláže, ale upřímně si nemyslim, že by na nějaký kdy byl :D Nicméně to nebyl žádnej rozchod ve smyslu: už vás nemám rád. Ve skutečnosti spíš vysvětloval, jak se cejtí. Bylo to spíš milý, ale rozhodně teda šokující.
Dave: Je to tak. Začínali jsme jako teenageři a teď nám táhne na padesát, takže to je celý dost emotivní z toho kamarádskýho hlediska. A z toho co ještě stihneme, vytěžíme co nejvíc.
Jakým způsobem vymýšlíte stage design? Před dvěma lety jste měli na stage obřího ďábla.
Dave: Střídáme v podstatě dva stage designy. Ten s tím ďáblem byl předtím a teď máme plachtu a používáme mnohem víc rampy, pyrotechniku a další efekty. Dřív jsme do takovéhle produkce tolik nechtěli jít, protože nám to nepřipadalo cool, ale teď rozhodně jo. Ale třeba takový Parkway Drive a nebo Machine Head s těma ohněma rozhodně nepřekonáme. :D
Co nějaký vaše další záliby mimo hudbu? Máte nějaký skrytý talent?
Jason: Já hraju golf, ale rozhodně bych to nenazval skrytým talentem, moc mi to nejde. A potom mám taky show v radiu.
Dave: Já se věnuju dabingu a dělám voice-overy, to mě hrozně baví. Hlavně v marketingu, ale někdy bych chtěl třeba namluvit audio knihu.
Vzpomínáte dodnes na něco, co se vám přihodilo na stage?
Jason: Bylo období, kdy Deryck během show vždycky plival vysoko do vzduchu. Jednom takhle plivnul, odešel, já se pohnul a pamatuju si to doteď, jak mi ten plivanec přistál na spodním rtu. Ale jelikož jsme hodně blízký kámoši, tak to je vlastně jedno, haha.
Kdybyste si měli vybrat umělce, se kterým byste chtěli spolupracovat - ať už je naživu nebo po smrti - kdo by to byl?
Dave: Pro mě by to byl Louis Armstrong
Jason: Tyjo, to by byl dlouhej seznam. Ale Jimmy Hendrix by byl asi na prvním místě.
Co hudba, kterou jste poslouchali jako teenageři?
Dave: Já jsem začínal na heavy metalu, protože můj bratránek měl kapelu tohohle žánru. Pak jsem postupně přešel na punk-rock. To je pak to, co nás vlastně dalo dohromady.
Jason: Já jsem jel hodně grunge, když se v devadesátkách rozmáhal, a kluci mě pak ukázali punk, kterej mě taky začal bavit. Stejně tak i metal.
Já vyrůstala na vaší hudbě a spoustu mejch vrstevníků vás zná díky filmu Prci, prci, prcičky (American Pie). Jak jste tuhle spolupráci navázali?
Dave: No, ti producenti nás prostě oslovili.
Jason: Ze začátku nikdo vůbec netušil, že ten film bude takhle populární. A pak to najednou znali všichni a slýcháme to často, že nás lidi znají hlavně z filmů American Pie.
Dave: Bylo to super, dost nám to pomohlo a navíc jsme dostali v podstatě zaplaceno za to, že nás ten film propagoval. Měli jsme s tím dost velký štěstí.
Jason: Pak nás taky chtěli do filmu Zoolander, abychom udělali cover songu "Wake Me Up Before You Go-Go" od Wham. Mělo to být ve scéně jak tam po sobě střílejí na té benzínce. Nakonec jsme do toho nešli a jsme docela rádi, jinak bychom tenhle cover furt museli hrát.
Na jaký hudbě si ujíždíte v současný době? Co teď posloucháte?
Dave: Docela nás teďka baví Joey Valence, songwriter a producent, kterej se věnuje hip-hopu. Vystupuje jako duo Joey Valance & Brae.
Jason: Zní to jako osmdesátkovej, devadesátkovej hip hop, kterej je zároveň něčím originální se špetkou moderna. Je to fakt dobrý. Jsou mladý, energický, nejsou pod žádným labelem, jedou si to svoje a získávají v US na popularitě. Mají zase jinej svěží pohled na dnešní hudební průmysl.
A posloucháte hudbu takhle pravidelně? Nejste otrávený, že tím vlastně i žijete?
Dave: Ne, vůbec ne, máme Spotify a posloucháme něco pořád.
Jason: Kdybych měl zmínit ještě jeden song, na kterým teď ujíždím, tak je to song "Times Up od the O. C.", je to starej hiphopovej song z roku 2007.
K vašemu novýmu albu. "Heaven and Hell" ukazuje na dvě vaše stránky - punkovou a heavy metalovou. Kterou máte radši?
Dave: Haha, to je těžký teda. Myslim, že důvod, proč je to takhle rozdělený je i ten, že jsme to chtěli oddělit. Strávili jsme tolik času tím, že jsme se ty dva styly snažili spojit, až jsme se nakonec rozhodli udělat prostě na jedný desce dva žánry. Deryck měl podobnej nápad už někdy v roce 2006, takže to je ideální volba, jak vlastně ukončit kariéru.
Jason: Heavy věci jsme dělali teď naposled, ale stejně nemám oblíbence. Každopádně je zvláštní že se cejtíme přirozeně v obou polohách.
Kluci, díky za rozhovor!
Rozhovor jsme zakončili podpisovou session. Několik kamarádů nás poprosilo o pár věcí k podpisu. Dave s Jasonem podepsali cédéčka a dokonce jsme si dovolili jim dát k podpisu tričko Avril. Vzali to s humorem, říkali, že to teda ještě nepodepisovali a jedná se pravděpodobně o světový unikát.
