Nakolik je aktuální turné amerických glam rockových legend Kiss opravdu tím posledním, je neustále propíraná otázka. Cestou na koncert nebyl problém potkat lidi v triku s všeříkajícím "Farewell Tour 2000".
Kiss se loučí poněkolikáté, loučili se i před třemi lety v Edenu a možná se přijedou rozloučit i za další tři roky. A nebo taky ne.
Jednom jim však upřít nelze - v mantinelech toho, co vytvořili, se pořád pohybují s grácií i na vysokých podpatcích a se sedmi křížky na krku. Pořád se jedná o cirkus, který funguje, i když poslední desku vydali před deseti lety a pódiová show se sestává z velké části opakujících se momentů - vyplazování jazyka Genea Simmonse, lascivních gest, plivání krve a ohně a šlehajících plamenů. Vše zabalené do mamutí produkce na pomezí kýče a pompéznosti, kdy vedle obřího pódia stojí ještě větší sochy členů kapely a na pódiu svítí oči chrličům.
Tenhle koncert by šel snadno sestřelit, stejně jako adorovat. Teatrálnost může být mimo skalní fans úsměvná, kolik toho jede z playbacku, se od kiksu v Belgii řeší dennodenně a Paul Stanley občas mluvil až zbytečně moc. Na druhou stranu, Kiss v Praze (opět) předvedli esenci toho, čím se stali od roku 1973, tedy v podstatě rodinnou událostí, na kterou vyrazí postarší otec, jeho dcera a malé dítko a dostanou přesně to co očekávají v určitém kvalitativním standardu a jakýkoliv posun je nezajímá. Vše zabalené v pomyslném "možná už fakt naposledy". Poněkolikáté.
