IMMINENCEHeaven In Hiding vyšlo: 26. listopadu 2021 Slovo "láska" je samo o sobě kontroverzní. Některým nejde přes pusu, jiní jím plýtvají při každé příležitosti. Každá kapela vám řekne, že svou tvorbu kutí s láskou. Imminence jsou však od svých počátků o pár levelů výš. Z jejich tvorby je vždy ryze cítit vše, co se zmíněné emoce týká - bolest, zoufalství, pád, ale i naděje a vzestup. "Heaven In Hiding" se v tomto aspektu neliší, ba naopak Švédové znovu o kus posunuli laťku. Tímhle šperkováním téměř dokonalého připomínají soukmenovce Architects, kteří rovněž v posledních letech stále jasněji vykreslovali vlastní myšlenky v jednotném, ale gradujícím stylu, až dosáhli vrcholu vlastního uspokojení, načež si sami řekli, že už v daném směru řekli vše, co bylo třeba říct. Hned zpočátku je novinka Imminence uvedena možná tím nejlepším intrem letošního roku, jež připomene nejeden veleúspěšný filmový biják. Od první do poslední vteřiny provádí kapela posluchače tím nejkvalitnějším a zároveň nejrůznorodějším, co může moderní metalcore nabídnout - nepoddajnou, ale něžnou kytarovou smrští, agresivními, ale naléhavě zoufalými vokály. Z předchozích releasů "This Is Goodbye" (2017) a "Turn The Light On" (2019) se tedy novinka výrazně nevyjímá, doplňuje třetici sourozenců, přičemž o tohoto se rodiče starali nejvíce, což koneckonců sama skupina potvrdila. V albu prý nalezli sami sebe a nejpřesněji vystihli vlastní pocity. Zároveň je však patrné, že další krok po stejné cestě by mohl znamenat přesycení. Imminence dopověděli, co bylo potřeba, a teď hurá za dalším vývojem!
Dominik "Dom" Šidlo
8/10
ME AND THAT MANNew Man, New Songs, Same Shit, Vol.2 vyšlo: 19. listopadu Mozek blackmetalové ikony Behemoth Nergal si kromě extrémního metalu pravidelně odskakuje k potemnělému country, pod hlavičkou Me And That Man teď vydal už třetí desku. Na rovinu, debut "Songs Of Love And Death" je nepřekonatelný. Po rozkolu s Johnem Porterem na to šel Nergal lišácky a poslední dvě desky si zve ve velkém všemožné hosty z branže. Právě implementace ikon převážně tvrdé hudby do desperátského zvuku nabízí deskám variabilitu, znějí jak soundtrack k žánrovým filmům, což je koncept, na který se dá pořád dokola navazovat. "New Man, New Songs, Same Shit, Vol.2" je ale o kousek horší než výborná první část, některé songy znějí dost podobně a vlastně je jedno, kdo v nich zrovna hostuje. Někteří navíc (kupříkladu Tobias Forge z Ghost) nevystoupili ze své komfortní polohy a vlastně znějí očekávaně a nepřekvapivě. Rušivé jsou i některé riffové orgie, táhnoucí tohle country z bažin blíž k rockovým polohám. Ideu projektu to nezabíjí a deska je pořád skvělá, jen ve srovnání s předchozími lehce pokulhává. Trochu jako s prostřelenou nohou. Ale rozhodně ne jako na šibenici.
Milan "Řízek" Říský
7/10
POPPY SEED GRINDERFaceless Atrocities vyšlo: 5. listopadu Drtička Poppy Seed Grinder si za dvacet čtyři let působení na tuzemské scéně vydobyla pevné postavení mezi fanoušky extrémní hudby a produkovaným materiálem se bezpochyby vyrovná zahraniční produkci. Dnes přichází se čtvrtým plnohodnotným albem, které vyšlo u japonského labelu Amputated Vein Records. "Faceless Atrocities" se tradičně nese na křídlech brutálního death metalu s grindovým nádechem. Skladby přináší agresivní zvuk doplněný o nekompromisní vokály nové zpěvačky Báry, která povyšuje tuhle řezničinu o level výše. Jednotlivé písně se drží podobného aranžmá a na první dobrou se může jevit album jako jednotvárné. Přesto se dá při soustředěnějším poslechu narazit na příjemné detaily, které songy činí rozpoznatelnými. Mírný nádech hardcoru je pak příjemnou sladkou polevou na tom všem. Poppy Seed Grinder vydali kvalitní a precizně technicky zvládnutou desku. Přestože si album podrželo standardy pražské stálice, nepřináší nic zásadního a nikam významně se neposouvá. Ale otázkou samozřejmě zůstává, zdali je to vůbec potřeba. "Faceless Atrocities" se zcela jistě zařadí mezi ty alba, která potvrzují, že tuzemskou scénu se rozhodně vyplatí sledovat.
Jan "Conan H." Herc
7/10
POETRY IN TELEGRAMSTrivial Optical Tricks vyšlo: 19. listopadu Slovenský one-man projekt Poetry In Telegrams je v určitých očích zapadlým klenotem. Hlava projektu Johny Štefeček si totiž pravidelně zve zahraniční hosty, kteří čpí kvalitou a zkušenostmi. Na čerstvém EPčku mu zahostovaly hned dvě hvězdy, kompletně mu jej odbubnoval Gil Sharone, který hrál na bicí například v The Dillinger Escape Plan nebo s Marilynem Mansonem, a u jedné písně s ním rovněž spolupracoval norský multiinstrumentalista Jørgen Munkeby. I přesto PIT působí jako dlouhodobě nedoceněný počin. To by se však mohlo právě s čerstvým releasem změnit. Uskupení stvořilo špičkově nahranou a zmasterovanou poslyšenou, jež umí psychedelickými vlnami příjemně unést, ale i vyšvihnout tvrdé a chytlavé kytarové riffování, příležitostně protkané saxofonem. I přes silné instrumentální stránky však album působí neuchopitelně. Ačkoliv se jeví čitelně a nepřeplácaně, pod kůži se nedostane prvním a možná ani druhým poslechem, nejste-li gurmán hledající specifičnost. S dávkou trpělivosti a vášně si však k telegramové poezii cestu najít lze. V takovém případě jde o nadprůměrnou desku s potenciálem.
Dominik "Dom" Šidlo
7/10