LIMP BIZKITStill Sucks vyšlo: 31. října Od vydání ikonického "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavored Water" uplynulo přes dvacet let, od posledního studiového zářezu "Gold Cobra" deset. Nová a skoro mytická deska, o které se roky spekulovalo, vyšla zčistajasna poslední říjnový den bez většího humbuku kolem. A Limp Bizkit na ní opět nechybí sebevědomí, nadhled a ležérnost. Navíc narozdíl od Linkin Park a dalších skupin, které udělala nu-metalová vlna přelomu milénia a oni se od ní pak distancovali, si Limp Bizkit utahují z toho, že jsou pořád "fresh". A právě "uprdelismus" celé kapely je jejím největším kouzlem. Borland sype z rukávu zabijácké riffy jako nesčetněkrát předtím, Durst si dělá srandu ze všeho možného, včetně sebe samých a celá sestava rve do posluchače to, v čem je nejlepší. Když zrovna nestřílejí do dlouholetých odpůrců, překvapivě často se oddávají melodickým momentům. Tady ovšem přichází největší výtka. Půlhodina je stopáž, která nepromíjí chyby, jenže najdeme tu i okamžiky, které Durst a spol. promarnili. Tempo kolísá, "Snacky Poo" je vtipná jen napoprvé a headbangery, co už teď mají jasnou pozici v setlistu, jsou o level jinde, než cajdáky. Mohla to být zabijácká deska, je z ní jen nadprůměrná vzpomínka na nu-metalovou éru.
7/10
Milan "Řízek" Říský
CRADLE OF FILTHExistence is Futile vyšlo: 15. října Když jsem poprvé uslyšel název "Existence is Futile", okamžitě se mi vybavilo veledílo francouzských mistrů Misanthrope "Visionnaire" z roku 1997 obsahující song "Futile Future". Proto mám na novou desku britských strašidel vysoké nároky již kvůli názvu. Zároveň Cradle Of Filth dosud nepřekonali desku "Nymphetamine" z roku 2004 (ačkoliv jistý pokus o znovu nalezení kreativity se vyskytl na "Hammer of the Witches" (2015)), a od té doby se již příliš opakují a jejich hudba je často předvídatelná. To se nezměnilo vlastně ani na novince, nicméně ačkoliv strukturování skladeb tak nějak lze očekávat, propracovanost detailů a překvapivá řešení v harmoniích dovedli k dokonalosti. Dani stále bude bubákovat o tom, co se stane, kdy měsíc přijde do úplňku atd., avšak jako celek se jedná o bombastickou imaginativní muziku, která není soundtrackem k hororu, nýbrž hororem samotným. To je však již trademark kapely. Pozitivní je, že deska se výborně poslouchá, je doslova epická a tím pádem nesejde na tom, co bylo v minulosti. Ve své podstatě jsou Cradle Of Filth blackmetalová instituce, která již má určité prvky dané (nakonec do značné míry to byli oni, kdo je vynalezl), tudíž filozofická a estetická forma je s ohledem na skutečnost, že jde již o třináctou řadovou desku (a mezi tím několik EP - pro Cradle Of Filth velice podstatný prvek v tvorbě), až banální. Kolikrát se už v metalu vyskytla inspirace Hieronymem Boschem? A smutné je spíš to, kolik ostatních metalových kapel tyto inspirační zdroje kopíruje, neboť všichni ti čerti už působí strašlivě groteskně. Přesto se textově nyní nejedná (snad poprvé) o klasickou pohádku, byť někdy inspirovanou skutečnými postavami, nýbrž o reflexi světa a jednotlivce v něm. Ale jak již z názvu vyplývá, existence je marná. A asi proto se máme na světě tak dobře. Nebo máte pocit, že se Dani utápí v depresích? Jako umění to celé funguje dobře.
ALBUM POŘÍDÍTE V NAŠEM SPARKSHOPU. Mimo to zdobí Cradle of Filth titulku aktuálního listopadového Sparku.
9/10
Rodeo Bull
STARSETHorizons vyšlo: 22. října Americké partě Starset jsou škatulky alternativců nebo electronic rockerů málo. Chtějí víc, stoupat výš až do dalekých časoprostorových sfér a shlížet na svět zpoza dosud stanovený hranicemi. A přesně to se jim na "Horizons" povedlo. "Horizons" nabízí jednotu i rozmanitost, tvrdost breakdownů i nadpozemský klid, orchestrální symfonie i jednoduché elektronické tóny… Ve zkratce - neskutečnou a komplikovanou plejádu zvuků. Zvukově nebývale rozmáchlý počin, jehož stopáž čítá 71 minut, nemusí být pro každého snadno uposlouchatelný na jeden zátah, což je děsná škoda, protože tohle album se najednou poslechnout prostě MUSÍ. Ačkoliv na sebe skladby přímo nenavazují, dokáží ve svém pořadí navodit přesně tu kouzelnou atmosféru hodnou i nejlepších sci-fi snímků z blízké budoucnosti. Rada tedy zní: neposlouchat na přeskáčku. Kdybychom teoreticky hledali ten výrazný bod, který by řval "Já jsem další velký hit!", bohatě se spokojíme s nejdříve odhalenými songy "Infected" a "The Breach", jenže my ho hledat nemusíme a ani nechceme. "Horizons" není deska, na které se vyblbnete na koncertě v klubu nebo hale - pokud jste milovníky takových akcí, asi vás noví Starseti mírně zklamou. Poslední počin Starset totiž patří pod dirigentovu taktovku, do pozadí filmových pláten vedle soundtracků Hanse Zimmera. Je to epické, nádherné, ale zdaleka ne pro každého. Otázkou je - co pro vás?
8/10
Ondra "Wisby" Weisbauer
BADFLOWERSThis Is How the World Ends vyšlo: 24. září Kalifornská čtyřka Badflower dala už na svém debutu "Ok, I’m Sick" (2019) hlasitě najevo, že se s nimi musí počítat. Ve skladbách obalených do alternativně rockového hávu sdíleli se svými vrstevníky své vlastní každodenní problémy i neveselá komplexnější témata s nebývalou otevřeností. A našel se dostatek uší a duší, které byly ochotny poslouchat a slyšet. Tak třeba singl "Ghost", v němž frontman Josh zcela syrově líčil sebevražedné myšlenky, se do dnešního dne jen na Spotify přehoupl přes slušných 50 milionů přehrání. Na novince "This Is How the World Ends" jejich naznačený talent rozkvétá do ještě přesvědčivějších podob. Třináctka skladeb je postavena na příjemně jiskřivých kytarách, mladicky rozervaném a nadrzlém přednesu a po lopatách házených emocích, z nichž tryskají bolístky všeho druhu - od sociálních problémů, války, přes sexuální obtěžování až po osobní rodinné trable. Počin "This Is How the World Ends" je jako celek velmi pestrý. Nejčastěji jsou slyšet ohlasy kytarových devadesátých let a la The Smashing Pumpkins, tu a tam kapela svižnou dynamikou zabrousí k pop-punku ("Fukboi") ve stylu Machine Gun Kellyho, ale máme tu i intimnější, instrumentálně úspornější momenty, v nichž vše stojí na bezprostřednosti a naléhavosti ("Family", "Machine Gun"). Badflower jsou velmi schopní skladatelé. Jejich tvorba má duši, dokáže být chytlavá na první dobrou a co je nejdůležitější, znějí uvěřitelně a upřímně.
8/10
Petr "Ape" Adámek