TRIVIUMIn The Court Of The Dragon vyšlo: 8. října Desáté studiové album "In The Court Of The Dragon", které svou stopáží v deseti skladbách přesahuje padesát minut a na něm hned tři kusy úctyhodných minut sedm, servírují Trivium v rekordním čase. Pouhých 18 měsíců po releasu "What The Dead Man Say". A nadto se jedná o třetí počin v řadě, na kterém spolupracovali s věhlasným producentem Joshem Wilburem (Lamb of God, Gojira, Killer Be Killed). Toť jen na začátek pár podstatných čísel a faktů, kterými frontman Matt Heafy a spol. opět potvrzují, že nesejde na tom, jak vysoko si vlastní hudební laťku vyšvihnou, vždy se ji snaží překonat. Konkrétně se snaží posunout své dosavadní skladatelské a hráčské postupy a techniky. Ovšem na "In The Court Of The Dragon" o to usilovali natolik, že vyprodukovali počin, který je náročné "uposlouchat" na jeden zátah. Jak kdyby si během jeho tvorby vysnili trůn "Iron Maiden 21. století", vší silou se k němu snažili vysápat a zapomněli přitom na jakoukoliv autenticitu. Říjnová novinka je až přespříliš hutná a komplexní v instrumentální rovině a jakkoliv neurvale a povrchně to může znít, Trivium "In The Court Of The Dragon" přeplácali. Možná je natolik ubíjel koncertní celibát a neustále skladatelské puzení, že jej potřebovali v co nejkratší době otisknout na nový počin. Jenže ve jménu myšlenky "vydejme ze sebe to nejlepší" zapomněli na kontinuitu, výpravnost, kterou byli v posledních letech pověstní, dále také na intra a refrény, jež jsou podmanivé a chytlavé na první poslech, ale hlavně zapomněli na posluchače! Novinka zkrátka vyvolává víc otázek než odpovědí. Chybějící kontinuita je možná dána řazením skladeb. Možná Mattovým neustálým tlačením na pilu. Jeho nasazení, energie a zloba totiž nepůsobí uvěřitelně. Vlastně trochu působí jako laciný efekt, který si v uplynulých letech ozkoušel, zafungoval, a tak jej na novinku nasázel v nezměrné míře. Na druhé straně nutno říct, že souběžně s nespočtem hitů, které mají Trivium za 22 let na scéně v rukávě, budou vybrané kusy z "In The Court Of The Dragon" v klubu i velké hale působit pompézně a do stávající tvorby skvělé zapadnou. Samostatně je ale říjnová novinka opakováním toho, co jsme v posledních letech slyšeli opakovaně a nepřekonává předcházející "What The Dead Man Say", natož "The Sin And The Sentence".
5/10
Jasmína Lorenz
MINISTRYMoral Hygiene vyšlo: 1. října Těžko na poli industriálního metalu hledat věhlasnější jméno než Ministry. Aktuální, už patnácté studiové album této mechanizované hydry představuje dle slov jejího principála Al Jourgensena pokus o jakousi mentální očistnou kůru po vynucené roční covidové hibernaci, jejímž cílem je věcně reflektovat řadu fenoménů, které momentálně (de)formují celospolečenský diskurz. Hned úvodní pochmurná těžkotonážní hymna "Alert Level" nastavuje laťku hodně vysoko. Tunový kytarový riff, strojové tempo, zlověstné zkreslené vokály & perfektní sampl naléhavé Grety Thunberg - rána palicí, která každému připomene, že globální změna klimatu rukojmí brát nebude. V punkově syrové "Sabotage Is Sex" zas mile překvapí nezaměnitelný sarkastický ječák Jello Biafry (zejm. Dead Kennedys), který dá zavzpomínat na někdejší kolaboraci s Jourgensenem v rámci zběsilého projektu LARD. Skvělá je rockově rozkročená předělávka "Search & Destroy" od The Stooges - ta na desku taky zapadne jak náboj do komory. Dva parní válce, "Believe Me" a "Broken System", představují pak pomyslný zenit celého alba, po němž následují tři experimentálněji laděné tracky (včetně klasického TV-songu), které stojí především na precizně poskládaných samplech střílících politickou propagandu do všech stran. Jen víc takových! Celkově lze říci, že oproti předchozí "AmeriKKKant" působí "Moral Hygiene" dotaženějším a vyrovnanějším dojmem. Inu dokonce i ta pandemie může být k něčemu dobrá! Strýček Al vsadil na jistotu, a vyhráli jsme všichni. Takhle se slaví 40 let na scéně!
9/10
Tomáš "XV" Bárta
BLOOD YOUTHVisions of Another Hell vyšlo: 1. října Negativní emoce se vždy nejlépe vyjadřovaly vzteklým křikem a zběsilým mlácením kolem sebe, nebo ne? Britové Blood Youth jsou zjevně nasraní až za hrob, vydali totiž patrně nejtemnější počin za svých sedm let života, pokud se tomu peklu na zemi dá říkat život. Od fungování kapely pod aktuálním jménem však z původní sestavy zůstal už jen kytarista a mozek Chris Pritchard, nejčerstvějším přírůstkem do party je přitom zpěvák Harry Rule, který k seskupení oficiálně přistoupil teprve před necelými dvěma měsíci jako náhrada za odchodivšího Kayu Tarsuse, se skupinou nicméně spolupracoval již celý letošní rok. Je to však právě on, kdo desce onu temnotu dodává. Bolavé screamy mu jdou tak přesvědčivě, že by si mohl podat ruku s Brianem Willem z Currents, a stejně jako jeho kolega z branže i on agresivní vokály (i když ne tak často) doplňuje čistým zpěvem, který když už zazní, působí tak naléhavě, jako by byl Harry na pokraji zhroucení. Takto osobitý přednes podtrhává podlazená strunová lavina připomínající například krajany Polar či Loathe, se kterými mimochodem Rule před rokem rovněž nahrál song. "Visions of Another Hell" je celistvým, propracovaným, ale přesto velmi syrovým dílem, které jednoznačně ční na vrcholku dosavadních releasů Blood Youth. Zatím těžko říct, jak škatulata kapele prospějí, protože na tvorbě alba se v průběhu času podíleli oba zpěváci, my však dostaneme možnost k posouzení, neboť se zkraje března příštího roku banda ukáže i v našich končinách.
8/10
Dominik "Dom" Šidlo
WAGE WARManic vyšlo: 1. října 2021 Že Američané Wage War posledním albem „Pressure“ (2019) nenaplnili očekávání „zarytě tvrdého“ tábora své fanbase, se proslýchá dodnes. Tím si zřejmě nechtěně vytvořili rozcestí a zároveň příležitost k příští desce - držet se vlastních tužeb po modernějším soundu, nebo poslechnout nespokojené jedince a zase rýt do strun jako o život. Borci však nevzali ani jednu ze zatáček a vydali se rovně. Myšleno tak, že půl na půl střídají neurvalé a drzé pecky s uhlazenými a jemnějšími, byť stále tvrdými vály. Tato nejednota je ale až příliš výrazná, místy slyšíme velmi laciné pokusy zachytit uměle poutavým moderním riffem, které mimochodem lehce připomínají pirátskou éru Parkway Drive (deska „Reverence“, 2018) nebo nejnovější výplody Asking Alexandria, jindy zase vyvoněné, ale přitom metalcorově (příjemně) smrdící bomby, jako je kupříkladu „Circle The Drain“. Kvalitou rozhodně deska čpí, nepůsobí odfláknutě ani přehnaně, půlka písní však křičí mír a lásku, druhá destrukci a nenávist, obojí patrně odlišným způsobem. To nemusí být nutně špatně, v případě Wage War bychom však ocenili jednolitost. V aktuálním stavu není „Manic“ pojatá jako celek výše než na průměrném hodnocení.
5/10
Dominik "Dom" Šidlo