POPPYFlux vyšlo: 24. září Co ta holka chce? Zpočátku své hudební kariéry se Poppy prezentovala popíčkem tak hodňoučkým a slaďoučkým, že by ji člověk nejraději pohladil po vláskách a poslal ji hrát si s ostatními holčičkami z družiny na hřiště. Image naivní princezny ji zůstala i nadále, ačkoliv chvílemi dokázala bez varování škrábnout ("Jsem hezounká holčička / jsem hezounká holčička / jestli se ti to nelíbí, vykuř mi péro"). Na předchozí desce "I Disagree" (2020) pak naplno vystrčila drápy, když začala po svém fušovat do metalu. Osobitý projev jí vysloužil nominaci na Grammy v žánrové metalové kategorii, což zejména pravověrní metalheads nemohli rozdýchat. Na nejnovějším počinu šestadvacetiletá performerka dělá podle očekávání další velký úkrok stranou. Pokud nám dnes každý druhý umělec tvrdí, že se snaží neopakovat svoji předchozí tvorbu, přičemž u většiny jde jen o frázi, v jejím případě si můžeme být jistí, že na každém dalším albu bude znít jako úplně jiný interpret. "Flux" je kolekcí na poměry Poppy vcelku "normálních" rockových písniček, z nichž je cítit poctivý odér alternativně rockových 90. let, přičemž díky svému výrazu je jako umělkyně nadále dobře rozpoznatelná. Devítka skladeb nabízí punk-rockovou zběsilost, grungeovou syrovost i pop-punkovou vyžehlenost. Zábavná je zpěvaččina obsese si v kontrastu ke svému medovému hlásku neurvale zaječet, což se děje velmi často, skoro jako by si skladby potřebovala ocejchovat nějakou rošťárnou a rozptýlit prvotní "friendly" dojem. Odpověď na otázku z úvodu této recenze je tedy jasná. Poppy chce, tak jak to dělají např. Bring Me The Horizon, stále objevovat nová nepoznaná zákoutí, nemotat se dlouho na jednom místě a neřešit, jak její vrtošivé choutky přijmou fanoušci. A to je v dnešním podbízivém světě snad ta úplně nejlepší cesta. Naviděnou 5. února naživo v Praze.
8/10
Petr "Ape" Adámek
ASKING ALEXANDRIASee What’s On The Inside vyšlo: 1. října Uplynul sotva rok a kousek od posledního albového zářezu Asking Alexandria a pánové se vracejí s novým materiálem. Že kapela míří na co nejširší spektrum posluchačů, už víme, sami se přiznali, že "radio-friendly" sound cíleně hledali. O celkem povedený a do určité míry uvěřitelný pokus šlo při vydání jejich self-titled alba z roku 2017, následujícími "Like a House On Fire" (2020) a čerstvou novinkou "See What’s On The Outside" však už banda plácá páté přes deváté. Jejich fanouškovskou základnu tvoří nejtvrdší hardcore fans i popíci, s čímž by se dalo rozumně pracovat, jenže Danny Worsnop a spol. prostě jen dali dohromady všechny prvky, které jednotlivé skupiny fanoušků baví, a zamíchali je dohromady. Vypadá to, že kluci četli Povídání o pejskovi a kočičce a zkusili upéct podobný dort. V popředí rokenrolových kytarových sól tedy stojí nevýrazné screamy, do pozadí hraje tak trochu otravná elektronika, přičemž Danny už několik let stále omílá ty samé texty. Snaha napodobit krajany Bring Me The Horizon? Možná, ale hodně ubohá. Spíš než se plácat v několika různých vlnách by se možná Britové měli soustředit na jednu konkrétní a reflektovat ji pořádně. Asking Alexandria nevydali kvalitativně ani jinak špatnou desku, od kalibru jejich jména však očekáváme mnohem větší bombu než slabý průměr. Forma bandy se v letech vyvíjí znatelně sestupně.
5/10
Dominik "Dom" Šidlo
TREMONTIMarching in Time vyšlo: 24. září Každý riff a každý text musí vyprávět příběh. Toť velmi zjednodušená verze motta, s nímž jeden z nejvyzdvihovanějších kytaristů současnosti Mark Tremonti přistupuje ke každému tónu a řádku, který složí a následně jej po velmi kritické úvaze otiskne na své album. A přestože svůj projekt Tremonti s debutem "All I Was" představil v roce 2012, během uplynulých devíti let dokázal v součtu nahrát úctyhodných pět desek. Samo o sobě by tohle číslo možná nebylo fascinují, ale pokud ještě přičteme desky, jež od té doby vydal s Alter Bridge ve spolupráci se zpěvákem Mylesem Kennedym, dostáváme se na úctyhodných osm. Osm desek v devíti letech. A nyní, kdy Alter Bridge ohlašují, že v dubnu 2022 začnou nahrávat následovnici "Walk The Sky", Tremonti přichází s velmi vrstevnatou novinkou "Marching in Time". Triumfem a nejvýpravnějším opusem v diskografii své formace, na kterém se prolínají dunivé trashové riffy, komplikované hard rockové vyhrávky a syrovost desek z období "All I Was" až po "Dust" z roku 2016, ale také jemnější a pro širší publikum „stravitelnější“ skladby, které vydal na poslední "Dying Machine". Mark byl vždy mistrem hudební i textové gradace a na „Marching in Time“ tuto svoji nadpozemskou schopnost posunul ještě do závratnějších výšin, neboť posluchače donutí k zastavení a soustředění se pouze a jenom na komplikované kytarové vyhrávky a pronikavý, křišťálově čistý hlas, ve kterém se zrcadlí celá paleta emocí. Tato novinka je bez přehánění opusem, který nemusí oslovit na první ani třetí poslech. A to je vlastně dobře, neboť se řadí k deskám, k nimž je nutné se tón po tónu proposlouchat a poté v nich objevovat stále něco nového. Novinku „Marching in Time“ zkrátka nelze žánrově zaškatulkovat ani ji připodobnit k čemukoliv, co v rockové historii vzniklo. Mark Tremonti se od svých hudebních začátků nepřeslechnutelně inspiruje The Big Four, ale tyto vlivy přetvořil ve svébytný textový a notový rukopis, jež se v podobě „Marching in Time“ zařadí na soupisku nejlepších desek roku 2021.
9/10
Jasmína Lorenz
SLEEP TOKENThis Place Will Become Your Tomb vyšlo: 24. září
Bolest. Jen málokdy v historii toto slovo tak exaktně vystihlo esenci hudební tvorby. Sleep Token jsou mistři ve spřádání pavučin tajemství - skutečná identita nikoho ze členů skupiny není oficiálně známa, všichni se schovávají pod maskou, ví se jen, že za mikrofonem stojí zarmoucená bytost s přezdívkou Vessel. A právě tento tvor je schopen svírajíc se v záchvatu agónie vydávat pazvuky, které doslova rvou srdce. Nemáme na mysli štiplavé popěvky o rozchodu, jež dnes najdeme u devětadevadesáti procent kapel všech žánrů, ale do slov přenesená čirá paralyzující muka. Jakmile začne Vessel zpívat, tuhne krev v žilách. Tak tomu bylo už u předchozích výplodů temné fantazie kapely, i u "This Place Will Become Your Tomb" jsou však prýštící emoce naprosto uvěřitelné. Kolik kapel si v dnešní době může dovolit vydat song obsahující jen vokály ("Fall For Me") a naprosto jím uhranout? Mnoho ne. Mimo barvu hlasu je velmi poutavým prvkem i frázování a práce s anglický jazykem, ve kterých se autor blýskl. Maličkým nedostatkem vynikající placky je přebytečnost některých pasáží. Čtvrtina desky působí spíš jako doplnění do plného počtu, album by se bez ní obešlo a zaútočilo stejnou silou. Pochvala, ale i negativní kritika patří kapele za elektroniku v pozadí. V takhle přímočarém a niterním projevu se s ní musí opatrně, což Sleep Token až na výjimky dodrželi, ale jen úplně těsně. Ještě o pár tónů navíc a některé části by smrděly pokusem o umělou líbivost. Bezelstnější desku, co se vyjádření pocitů týče, letos však jinde nenajdete. Jak Vessel praví: "Pojďme si povídat o chemii..."
8/10
Dominik "Dom" Šidlo