IRON MAIDEN
Senjutsu vyšlo: 3. září Fanouškovství nefanouškovství, řekněme si to upřímně hned na začátku: poslouchat poslední desky Iron Maiden bylo jak sledovat kdysi mocného krále chodit na nočník u postele. Kdo dneska poslouchá devadesátiminutovou nudu s názvem "The Book of Souls"? Tahle novinka až tak hrozná není, i když to stále vypadá, že Maidni už zapomněli psát rychlé melodické pecky. Věřili byste, že na kultovních albech "The Number of the Beast" nebo "Piece of Mind" je pouze jedna píseň delší než sedm minut? Zato na novince mají z deseti věcí pod sedm minut pouhé dvě! To dobře ilustruje nejzásadnější výtku: většina skladeb, i když některé obsahují silné melodie, je až příliš rozvláčná. Ne vždycky vznikne kýžený efekt, kdy se píseň "epicky" roztáhne v čase. Funguje to třeba u nejkreativnějším zářezu na fošně "The Time Machine", působivá je i "Death Of The Celts", jakási variace na už klasický hit "The Clansman" z roku 1998, nebo "The Parchment", kterou si užijí maniaci dlouze sólujících kytar. Zajímavé je, že právě "The Clansman" tiše zazní v úplném závěru alba v "Hell On Earth". Je vidět, že ji muzikanti nemohli dostat z hlavy. Co tedy ukázala deska, ze které budou mnozí šílet a vynášet ji na piedestal, aby si po třech týdnech zase raději pustili "Powerslave"? Že je Dickinson excelentní zpěvák, Nicko McBrain do toho buší lépe než za mlada a Harris umí skládat heroické písně? To už jsme dávno věděli. Dostali jsme k poslechu desku, která nám v některých chvílích dokáže připomenout, proč jsou Iron Maiden králové heavy metalu, proč je celá desetiletí s láskou posloucháme a proč můžeme přehlédnout i ten vykukující nočník pod postelí. ALBUM SEŽENETE V NAŠEM SPARKSHOPU.
7/10
Guevara
JINJER
Wallflowers vyšlo: 27. srpna Opakovaně se dojímat nad rozsahem zpěvaččina vokálního spektra a jejich schopností skloubit surovou brutalitu s temně nebeskými melodiemi začíná být srovnatelné s tím, jak se už několik desítek let posluchači a kritici podivují nad kontroverzností Rammstein. Východoevropští Jinjer nemusí nikomu nic dokazovat. Svou cestu téměř na vrchol už si odedřeli a jedenáctkou písní z alba "Wallflowers" se posouvají ještě dál. Už intenzita prvních tónů potvrzuje tezi kapely o tom, že tahle deska je nejtvrdší, kterou kdy vydali. Album křičí naléhavostí, ale ne tak hlasitě jako u předchozí "Macro"; téma války na Ukrajině paradoxně podtrhovalo jejich formu sdělení daleko účinněji než méně závažné motivy. Na "Wallflowers" tematicky koliduje introspekce světa osobního s profesním i globálním. V částech písně "Disclosure" pak kapelu jako by doprovázel Jerry Cantrell z Alice In Chains, až tak je z ní cítit grunge. Tánin melodický a harmonický kumšt se pak snad nejpůsobivěji promítá v pilotním singlu "Vortex" a netypické, až transcendentní "Wallflower". Růstu a gradující popularitě Jinjer je radost přihlížet, otázka ale je, jak dlouho si určitou míru tajemnosti a nepředvídatelnosti, pro ně tak zásadní, dokážou nadále udržet. ALBUM SEŽENETE V NAŠEM SPARKSHOPU.
8/10
Zuzana "Pallovka" Pallová
SLAUGHTER TO PREVAIL
Kostolom vyšlo: 13. srpna Už jen vyslovení jména ruské deathcorové úderky vyvolává hrůzu. Ani ne tak jeho význam, jako spíš pověst, která se ke kapele váže. Těžko byste hledali zlejší a hrubější bandu, než je parta kolem Alexe Terribla. Nic na této nálepce nemění ani čerstvá placka "Kostolom". Každé ruské slovo zní navztekaně a tak trochu zpruzele už samo o sobě, natož v popředí deathcorové řežby. I přesto, že hlavním jazykem STP je angličtina, svým domovským jazykem v tvorbě nešetří. Právě tohle skupinu odlišuje od žánrových synonym, v podstatě se dají přirovnat k nespokojenému Rusovi v cizí zemi, který vám přišel plivnout do ksichtu. Pokud o vás kolují legendy a příběhy jako o jedné z nejtvrdších kapel současnosti, nic na tomto váženém častování chtít měnit nebudete. "Kostolom" je tudíž zase jedna velká drtička kostí od první do poslední vteřiny, tak jako jsme u Slaughter To Prevail zvyklí. Víc než k metalcoru, odkud obvykle deathcorové žánry vycházejí, se ale čerstvá tvorba blíží spíše k old school hardcoru, hlavně tedy v Alexově projevu, míněno tak, že kromě svých growlů často přidává čisté vokály v podobě nasraného diktátu. Pro neznalce však placka může působit jednolitě a nečitelně. STP tedy stále zůstávají spíš extrémním dezertem pro gurmány.
7/10
Dominik "Dom" Šidlo
OV SULFUR
Oblivion vyšlo: 6. srpna Ricky Hoover byl kdysi dávno charakteristický tím, že měl v uších tunely o průměru pivního tácku. Také stál v roce 2003 u zrodu dnes už zaniklých deathcorových průkopníků Suffokate. Naposledy o sobě dal výrazněji vědět v roce 2014 při vzpomínkové akci na zemřelého zpěváka Suicide Silence Mitche Luckera. Od té doby ticho po pěšině. V mezičase se živil jako barber, podstoupil operaci ušních boltců a narostl do mohutného golema. Proto není s podivem, že do ústřední skladby "Oblivion" jeho bandy Ov Sulfur pozval kámoše z posilovny Tima Lambesise. Výsledkem je old school deathcore, železo, pot a testosteron. Střídání temp, blast beats, heavy riffy a neustálé křížení death metalu a hardcoru v jednu velkou masivní zvukovou kouli. Šestipísňové EP se tělocvičnou prožene dříve, než dokončíte bench press, dřep a mrtvý tah, ale i tak jde o perfektní extrémní zážitek. O to víc, když v další náloži "Doomhead" nakládá Nick Arthur z Molotov Solution. Vědci z univerzity v Bostonu nedávno potvrdili, že zvedání železa dlouhodobě působí na zlepšení psychiky. V případě Hoovera to očividně platí. Tenhle návrat z deathcorového důchodu a od holičského křesla se nadmíru povedl.
8/10
Jan "Long82" Dlouhý