DARK GAMBALLERomance panenky a kladiva vyšlo: 7. května Dark Gamballe, kteří vloni oslavili 30 let na scéně, vysypali po třech letech další nové album, už 14. v pořadí. "Romance panenky a kladiva" potvrzuje známé pořekadlo, že staré psy novým kouskům nenaučíš, což je v jejich případě tou nejlepší zprávou. V první řadě jsou vyškovští stále naprosto rozpoznatelní a po lehkých závanech stagnace z minulých let je z jejich projevu opět cítit progrese. V prvních dvou skladbách se drsnost Desedova vokálu dostává až někam na úroveň jeho dalšího, mnohem tvrdšího projektu Trny & žiletky - až takto hrubě se zpěvák dlouho neprojevil. Nahrávka ale kontrastuje i poetičtějšími a křehčími polohami. V závěrečném tandemu skladeb "Vezme si tě voda" a "Zánik armády ticha" jsou dokonce lyričtější momenty, za které by se nemuseli stydět ani domácí alternativci Priessnitz. Mimo to má kapela stále vytříbený čich na ultra chytlavé skladby. Čím byly v minulosti písně "Žárovkář", "Mixér", "Svět za dekou" nebo "Kapky", jsou na novince "Protipóly", zkrátka hitovka na první dobrou. Kvalitní texty jsou u kapely nepsanou jistotou. Dark Gamballe už v roce 2021 výrazně nepřekvapí, ale vlastně ani nemusejí. Stačí, když budou dál natáčet konstantně výborné desky jako doposud.
8/10
Petr "Ape" Adámek
WEEZERVan Weezer vyšlo: 7. května Američtí altrockeři Weezer nám servírují již patnáctou desku, čímž se pomalu stávají plodnější než rodidla Marie Terezie. Přitom teprve koncem ledna jim vyšlo vychvalované čtrnácté album "OK Human", které je čistě akustické a doplněné o smyčcový orchestr, jenž nahrával v legendárním studiu Abbey Road. Novinka "Van Weezer" je úplný protipól, neboť představuje poctu klasickému americkému rocku a hardrocku ze sedmdesátek a osmdesátek. Po loňském skonu legendárního Eddieho Van Halena se mu Weezer rozhodli album věnovat, což se odráží v jeho názvu i obalu. Jako by jim na minulé desce chyběly elektrické kytary natolik, že se na té nové chtějí uriffovat k smrti. Jenže některé motivy si okatě vypůjčili od umělců jako Billy Joel, Blue Öyster Cult nebo Asia. Do uší bijícím přešlapem je pak song "Blue Dream", který obsahuje totožné postupy z kultovní pecky "Crazy Train" od samotného Ozzyho, ale jinak je poměrně tuctový a nevýrazný. Naštěstí jsou tu i mnohem povedenější hity jako "Hero", "All the Good Ones", "Beginning of the End" nebo "She Needs Me", které budou zaručeně fungovat naživo ve velkých arénách. Frontman Rivers Cuomo měl vždycky čich na osobité melodie a chytlavé refrény, které se pod všemi těmi rockovými riffy stále schovávají. Vlastně se jedná o jejich klasický altrock a power pop akorát tentokrát převlečený do hardrockového hávu.
7/10
Kamil "Doči" Dočkal
SUMO CYCOInitiation vyšlo: 7. května Když se v dnešní době za mikrofon moderně metalové kapely postaví žena, bývá to hop nebo trop. Jen málo tvrdých female-fronted kapel je průměrných - buď jsou na špičce, nebo nikoho nezajímají. Sumo Cyco s krásnou Skye Sweetnam v čele jsou ale výjimkou a drží se uprostřed tabulky. Vydávají už třetí album, aniž by si jich mimo domácí USA někdo pořádně všimnul, zároveň však nejsou levnou a bezmyšlenkovitou kapelou bez přidané hodnoty. Do corových riffů přidávají trochu punku, což se projevuje i v klipech a zjevu bandy. Jinak ale novinka "Initiation" působí jako splácanina všeho osvědčeného, co z této sféry už známe. Znatelný vliv sousedních Butcher Babies do uší střelí na první poslech. Podobnost s Jinjer a Infected Rain je cítit rovněž. Tak trochu však album působí jako dort pejska a kočičky. Zkoušet míchat všechno, co už prošlo kritikou veřejnosti, působí povrchně a neoriginálně. Pokud ale desku hodnotíme kvalitativně, o propadák určitě nejde. Jakmile si banda osvojí svůj vlastní styl, který zmíněným punkovým kořením postupně dostává tvar, bude o nich slyšet mnohem víc. Prozatím průměr.
5/10
Dominik "Dom" Šidlo
INFERNOParadeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity) vyšlo: 7. května O dvou předchozích deskách karvinských Inferno se stále ještě mluví bez přehánění po celém blackmetalovém světě. Očekávání před vydáním "Paradeigma" byla tudíž obrovská. Kapela se však ani tentokrát ničeho nezalekla a svůj již absolutně nezaměnitelný projev rozvinula do nové, ještě grandióznější podoby. Čerstvá deska je oproti té předchozí znatelně abstraktnější. Obdobně jako z propracovaného pozadí na obraze vystupují jednotlivé motivy díky zaměření pozornosti diváka samotného, i zde se z kompaktních ploch ambientně pojatých kytar vynořují konkrétní zvukové prvky v závislosti na aktuálním naladění posluchače. Účinek některé z plejády strhujících pasáží na jeho neustále stimulovanou fantazii může být díky tomu zcela odzbrojující. Nový bubeník Sheafraidh sype, jako kdyby měl svět zítra zaniknout. Majestátně zamžený zvuk ze studia Emissary v němž se lze ztratit na věky. Kosmologie & hlubinná psychologie. Co víc si přát?! Inferno definitivně překračují hranice black metalu. Povinnost!
8/10
Tomáš "XV" Bárta