Tomáši, vzpomeneš si, jak vypadaly vaše první koncerty?
Vzpomenu. Bylo mi kolem dvaceti, všechno jsem měl před sebou. Nezáleželo mi na každém koncertě jako dneska. Neexistovaly sociální sítě, takže když jsi něco v pátek zprasil, tak ti to mohlo být v sobotu jedno, protože to nikdo nenahrál na mobil a půl hodiny po koncertě nepověsil na facebook. Dneska každý jednotlivý koncert rozhoduje o tom, jestli lidi přijdou i příště. Takže víc zodpovědnosti, což ale neznamená míň zábavy. Taky si myslím, že to dřív musela být hrozná hlína - pamatuju si, že jsme neměli ani ladičky. Taky si vzpomínám, že jsme v těch devadesátkách někam přijeli a tam seděli na zemi totálně zkouřený lidi a často se během koncertu ani nezvedli. To se dneska nestane. A chodí na nás i víc holek, což ty koncerty trochu zjemnilo.
V textech na vaší nové desce je mnoho odkazů k divokých 90. letům, drogovým večírkům... Prozraď mi, jaká je tvoje nejsilnější legální droga?
Noc. Já musím tvořit přes noc, kdy všichni spí, a já se můžu soustředit.
Dovolím si osobní otázku. Zažíváš rozhovory, v nichž nedojde řeč na dready?
Občas jo. Ale lidi to pořád baví řešit. Když třeba s Luckou (Anna K., pozn. redaktora) jedeme někam do zahraničí, tak se obrací ta pozornost. Tady čuměj všichni na ní, za hranicema na mě. A když třeba jedeme někam, kde se ještě ty klasické hranice existují, celník mi kouká do pasu a na mě samotného mnohem dýl než na ostatní. Není mi to dvakrát příjemný.
V textu skladby "Eva a Vašek" z předchozí desky "Teorie morfické rezonance" se objevuje kritika mladých komunistů. Stejné heslo zní i na novince "Honzíkova cesta". Co se s národem děje, že se chce mermomocí vrátit před rok 1989?
Je to chyba školství a rodičů. V televize je podobnejch témat dost, ale mladý lidi už to asi nesledujou a podstatné pro ně je to, co slyší od rodičů. Takže jestli od rána do večera poslouchají, že za komoušů bylo líp, tak není divu, že se to pořád vrací. Je mi z toho smutno, na druhou stranu se tomu vůbec nedivím. Není tady nikdo, za kým bys mohl jít, komu bys věřil, ten pravý vůdce bez toho negativního kontextu. Chybí tady vzor. A národ potřebuje vzor.
Na novém albu můžeme poprvé slyšet zpěváka Dana Kurze. V období minulé nahrávky jsi mikrofon obhospodařoval sám. Vzpomeneš si ještě, co pro tebe jako pro zpěváka na pódiu bylo to nejtěžší?
Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil chování na pódiu. Ovládnout koncert, předat lidem tu energii. To je něco, co se ve zkušebně nenaučíš. Nejde jen o to, abys stihnul zahrát a zazpívat, musíš s lidma komunikovat. Dnes vím, že nejde o to, jak skvělý máš hlas. Zásadní je, jestli lidem dokážeš něco předat, jak jsi jako zpěvák důvěryhodný a jak ty písničky s tebou za mikrofonem fungujou.
Je to chyba školství a rodičů. V televize je podobnejch témat dost, ale mladý lidi už to asi nesledujou a podstatné pro ně je to, co slyší od rodičů. Takže jestli od rána do večera poslouchají, že za komoušů bylo líp, tak není divu, že se to pořád vrací. Je mi z toho smutno, na druhou stranu se tomu vůbec nedivím. Není tady nikdo, za kým bys mohl jít, komu bys věřil, ten pravý vůdce bez toho negativního kontextu. Chybí tady vzor. A národ potřebuje vzor.
Na novém albu můžeme poprvé slyšet zpěváka Dana Kurze. V období minulé nahrávky jsi mikrofon obhospodařoval sám. Vzpomeneš si ještě, co pro tebe jako pro zpěváka na pódiu bylo to nejtěžší?
Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil chování na pódiu. Ovládnout koncert, předat lidem tu energii. To je něco, co se ve zkušebně nenaučíš. Nejde jen o to, abys stihnul zahrát a zazpívat, musíš s lidma komunikovat. Dnes vím, že nejde o to, jak skvělý máš hlas. Zásadní je, jestli lidem dokážeš něco předat, jak jsi jako zpěvák důvěryhodný a jak ty písničky s tebou za mikrofonem fungujou.
O Kurtizánách z 25. Avenue a jejich dobrodružství coby předkapely Rammstein na dvou pražských koncertech jsme psali ve Fakkerovi 07/2017. Časák je stále k sehnání za pár korun v našem eshopu.
