DEVILDRIVERDealing With Demons
vyšlo: 2. října 2020
Dez Fafara si udělal jméno v nu-metalových mohykánech Coal Chamber, nicméně již osmnáctým rokem je o něm slyšet spíše v souvislostech s jeho další kapelou Devildriver, která se zaměřuje na mnohem tvrdší nářez, než kdysi Coal Chamber. Nyní vydává koncepční dvojalbum o veškerých osobních aspektech svého života (víra, závislosti, mezilidské vztahy), a o němž (nepřekvapivě) prohlašuje, že se jedná o vrchol kariéry. Dnes tu recenzujeme právě první část tohoto dílka, a byť lze uvést, že groovy je deska dost, vlastně je taková neosobitá, nevyvolávající emoce. Nic si nenalhávejme, Devildriver je projekt Fafary a jede se podle jeho not. Devátý počin v řadě lze určitě hodnotit v diskografii skupiny vysoko s ohledem na vyrovnanost materiálu, poněvadž Fafara to tam se svým šklebem brutálně tlačí přes hrdlo, ačkoliv umí i prostřídat polohy ("Wishing"), což se však děje od dob Coal Chamber, neklame-li mě sluch, poprvé, a jeho vytěžování okultistické image je zcela profesionální. Devildriver mají jen jeden problém oproti spolkům jako třeba Pantera, Ač jsou hustí, jak chtějí, působí spíše jako instituce než autentická skupina. Byť to asi musí přijít u každé skupiny, která se tím chce živit, tak daleko a trapně jako u Manowar to samozřejmě nenechá zajít nikdo, nicméně toho kalkulu je tu zkrátka až moc. Nelze vyčítat snad slabé písně, jen život zkrátka cítíte jinde. Když nic není špatně a vy se přesto nechytáte, je to otázka toho nehmatatelného, co musí hudba umět vyvolat. A zde si najdou to své zejména obdivovatelé řádně technicky provedeného groove metalu. Nic proti.
Dez Fafara si udělal jméno v nu-metalových mohykánech Coal Chamber, nicméně již osmnáctým rokem je o něm slyšet spíše v souvislostech s jeho další kapelou Devildriver, která se zaměřuje na mnohem tvrdší nářez, než kdysi Coal Chamber. Nyní vydává koncepční dvojalbum o veškerých osobních aspektech svého života (víra, závislosti, mezilidské vztahy), a o němž (nepřekvapivě) prohlašuje, že se jedná o vrchol kariéry. Dnes tu recenzujeme právě první část tohoto dílka, a byť lze uvést, že groovy je deska dost, vlastně je taková neosobitá, nevyvolávající emoce. Nic si nenalhávejme, Devildriver je projekt Fafary a jede se podle jeho not. Devátý počin v řadě lze určitě hodnotit v diskografii skupiny vysoko s ohledem na vyrovnanost materiálu, poněvadž Fafara to tam se svým šklebem brutálně tlačí přes hrdlo, ačkoliv umí i prostřídat polohy ("Wishing"), což se však děje od dob Coal Chamber, neklame-li mě sluch, poprvé, a jeho vytěžování okultistické image je zcela profesionální. Devildriver mají jen jeden problém oproti spolkům jako třeba Pantera, Ač jsou hustí, jak chtějí, působí spíše jako instituce než autentická skupina. Byť to asi musí přijít u každé skupiny, která se tím chce živit, tak daleko a trapně jako u Manowar to samozřejmě nenechá zajít nikdo, nicméně toho kalkulu je tu zkrátka až moc. Nelze vyčítat snad slabé písně, jen život zkrátka cítíte jinde. Když nic není špatně a vy se přesto nechytáte, je to otázka toho nehmatatelného, co musí hudba umět vyvolat. A zde si najdou to své zejména obdivovatelé řádně technicky provedeného groove metalu. Nic proti.
4/5
Rodeo Bull
Rodeo Bull
YOURS TRULYSelf Care
vyšlo: 18. září 2020
Protinožci pop-punk umí. Pár let poté, co se do světa vydali Tonight Alive a Stand Atlantic, se o slovo hlásí další banda, které od mikrofonu šéfuje holka. Rok poté, co jejich nadupaný EPčko "Afterglow" zanechalo digitální stopu v podobě více než 8 milionu streamů, udělali další krok a je tu dlouhohrající debut "Self Care". V deseti skladbách se zrcadlí na bolestivé rozchody, mizerně placená práce a touha po tom stát se lepším člověkem. Taky v tom vidíte sami sebe? Ačkoli by texty mohly jít víc do hloubky, v kombinaci s riffy, které občas překvapí originalitou a tvrdostí, to funguje na jedničku. Třeba jako hned v úvodním tracku "Siamese Souls", díky kterému si hodně rychle vzpomenete na to, jak moc vám chybí upocené shows v malých klubech, nebo v singlu "Together", kde se Makaila Delgado přiznává k pochybnostem a velkému stresu, s nímž ona i celá kapela bojovala během tvorby desky. Velký plus mají Yours Truly za akustické skladby, které příjemně zpomalují nastolený rytmus a jež díkybohu nezní jako povinnost pro fanoušky a zbytečná výplň stopáže, jak už to mnohdy bývá. Příjemné překvapení, ke kterému se budete rádi vracet.
4/5
Jakub "Poštý" Poštolka
FALL FROM EVEREST
St. Nightmare's Day
vyšlo: 13. září 2020
Cože? Voni roky jezděj po Česku i Evropě, na tuzemský scéně je všichni znaj a přitom ani nemají debutový album? Not anymore. Doposud singlová smečka Fall From Everest konečně přišla o panenství a z třináctého září udělala den svaté Noční můry. Čtveřice potvrdila svou esenci a vykreslila se jako elektro-metalcorová kapela pro každou temnou party. Možná až překvapivě tvrdá deska je plná moshpitových breakdownů a progresivních riffů v čele s Jidášovým syrovým, nukleárně nestabilním a těžce uchopitelným screamem ve stylu Loze Taylora, zatímco je krosují industriálně elektronické pasáže, kterým kraluje freaky čistý vokál Jirky Popelky připomínající Roua Reynoldse z Enter Shikari. Oproti většině rádoby profesionálních kapel se FFEčka stále jeví garážově, tedy v tom nejpozitivnějším slova smyslu. V době, kdy každý hledá co nejslavnější featuringy a lidi k masteringu, vsadili kluci na známosti. K nahrávání si přizvali členy rodiny, ale též kamarády ze spřátelených kapel. Tahle komorní domáckost ve spojení se špičkovým a profanouškovským promem desky na sítích z Everestů ale dělá velmi žádané zboží. Svým debutovým pokusem se kapela beze studu zařadila k žánrovým špičkám.
5/5
Dominik "Dom" Šidlo
Jakub "Poštý" Poštolka
FALL FROM EVERESTSt. Nightmare's Day
vyšlo: 13. září 2020
Cože? Voni roky jezděj po Česku i Evropě, na tuzemský scéně je všichni znaj a přitom ani nemají debutový album? Not anymore. Doposud singlová smečka Fall From Everest konečně přišla o panenství a z třináctého září udělala den svaté Noční můry. Čtveřice potvrdila svou esenci a vykreslila se jako elektro-metalcorová kapela pro každou temnou party. Možná až překvapivě tvrdá deska je plná moshpitových breakdownů a progresivních riffů v čele s Jidášovým syrovým, nukleárně nestabilním a těžce uchopitelným screamem ve stylu Loze Taylora, zatímco je krosují industriálně elektronické pasáže, kterým kraluje freaky čistý vokál Jirky Popelky připomínající Roua Reynoldse z Enter Shikari. Oproti většině rádoby profesionálních kapel se FFEčka stále jeví garážově, tedy v tom nejpozitivnějším slova smyslu. V době, kdy každý hledá co nejslavnější featuringy a lidi k masteringu, vsadili kluci na známosti. K nahrávání si přizvali členy rodiny, ale též kamarády ze spřátelených kapel. Tahle komorní domáckost ve spojení se špičkovým a profanouškovským promem desky na sítích z Everestů ale dělá velmi žádané zboží. Svým debutovým pokusem se kapela beze studu zařadila k žánrovým špičkám.
5/5
Dominik "Dom" Šidlo
THE AGONYEclectic
vyšlo: 18. září 2020
Holky to zase pořádně rozjely! Třetí album heavyrockové bandy ukazuje čtveřici děvčat jako sehranou kapelu, zocelenou a stále zaměřenou správným směrem. Dynamické, ale zároveň melodické skladby nesou známý rukopis, přičemž zpěv Niky Kandoussi je mnohdy podpořen i dalšími vokály. To zvuk kapely poněkud posouvá od původního "špinavého" podání ve stylu Firlschool, ale bez obav, žádné GO GO's se z nich nestaly. Na to jsou až moc tvrdé a divoké. Kapela zvolila formát EP, protože dává přednost menšímu počtu skladeb, které tak mohou lépe zvukově vypiplat. První upoutá hitovka "Say Hey", další favorité si vyklubají později. Za mě je to určitě téměř metalová "Annie" se skvělou kytarou Terky Pšenčíkové a pak "Follow Me", téměř magický závěr alba. Není snad ani nutné dodávat, že deska vznikla, jak je u The Agony zvykem, v rámci crowdfundingové kamapaně. Škoda, že jsem ji minul, šanci přispět na skvělé album a ještě si s děvčaty zapařit na bowlingu - to bych si určitě ujít nenechal. Tak příště. A do té doby si budu užívat ten nářez na "Eclectic". Mimochodem, nabízí se otázka, co je na desce eklektického? To jsem se právě měl zeptat na tom bowlingu, protože já slyším jen parádní rock! Ale abych jen nechválil, co ten obal? Čtyři krásné baby v kapele a grafika je o nějakých barevných čmouhách? To je bezradnost, kterou si ten parádní obsah nezaslouží. Naštěstí jde především o hudbu a tam bude posluchač spokojený jako blecha.
4/5
Guevara
SUNDRESSEDHome Remedy
vyšlo: 18. září 2020
Co se odehrává v hlavě frontmana a hlavního skladatele Sundressed Trevora Hedgese? To se dost detailně dozvíte z poslechu placky Home Remedy, která není o popíjení heřmánkového čajíku a relaxačních cvičeních, jak by se mohlo z názvu zdát, ale je především pomyslným klíčem od zpěvákovy duše. A tou je celý projekt Sundressed. Když před osmi lety položil Trevor jeho první základy, aby se vyzpíval ze svých sraček a udržel se čistý, asi ani omylem nepředpokládal, že po osmi letech bude z nenápadné sólové věci plnohodnotná kapela, jež do toho práskne s dalším albem. A všechno na něm zní navíc tak hrozně jednoduše! Trevor je expert na chytlavé refrény a svým pop-punkovým kabátem s emo nádechem si vás dokáže snadno získat. Žádné složité kytarové symfonie sice neuslyšíte, to ale od pop-punku nikdo ani neočekává, žejo! Obzvlášť když vám jde zejména o poselství a sdělení, která se nesou v textech. A Trevor si často na svou osobu nebere servítky. Co třeba song, který je od začátku do konce prošpikovaný sdělením "I'm just a sensitive motherfucker"? Zpěvák se však zároveň snaží dát najevo, že je normální mít problémy. Důležité je ale najít správný způsob, jak se s nimi vypořádat. A on zvolil sakra dobře.
4/5
Mates "Koury" Krč