Povodí Ohře navazují tam, kde minule skončili. Tedy v místech s fatalistickým nádechem, v místech, kde pravděpodobně už nečeká mnoho dobrého - ale kapele se tam daří dolovat nesmírnou energii. Ještě více než desperátským country tak jejich hudba smrdí osudovostí. Dva trámy na kříž je navíc přiznaně koncepční album. "Je o příhraniční spolupráci, obdělávání země a zápase křesťanů s dobovou totalitou pod uměleckým vedením básníka Zdeňka Rotrekla, zasazené do krajiny Povodí Ohře," říká k desce textař a zpěvák Sisi.
obal alba "Dva trámy na kříž"
Když na desce Sisi deklamuje, že "Cesty páně jsou nevyzpytatelný," nabízí se otázka, proč se tedy musíme pořád jen topit v mizérii. A proč se tak zle nevyplácí spoléhat na zdánlivé limity utrpení a falešně uklidňující rčení o tom, že jakmile se dostaneme na dno, můžeme už jen stoupat vzhůru. Proč by nevyhnutelnému osudu mělo záležet na lidech? A jak je možné, že silné balady i svižné skladby, které odráží usazenost kraje v dávných křivdách, disponují až kontrastní energií?
Ve světě nových příběhů Povodí Ohře platí spíše okřídlený dylanovský povzdech, totiž že když už si myslíte, že jste ztratili všechno, uvědomíte si, jak moc jste naivní. Přesto ony vykořeněné pohraniční balady, odrážející nemožnost smíření a cynické výkřiky na věčné téma, jak vás i vytoužené rodinné štěstí může zničit, disponují temně protikladným nábojem. Že by se ta mrcha naděje přece jen někde schovávala? A proč ne právě v poeticky zdecimovaném kraji kolem povodí řeky Ohře?
"Skladatel Heinrich Marschner a další věnovali tomuto kraji převážnou část svého tvůrčího života. Přece to nedám někam ke Svratce, o které vím hovno!", říká lakonicky Sisi. Hledání sebe sama pokračuje a mrtví předkové se na naše pachtění usmívají ze svých Bohem zapomenutých hrobů. To proto, že už ví, jak směšně prostá může být odpověď na naše věčné snažení.
