Eddie: Jo, naprosto! Před začátkem nahrávání jsme se rozhodli, že prozkoumáme úplně nové polohy, které jsme dosud nezkoušeli a o kterých jsme netušili, jak daleko nás můžou zavést. V každém případě jsme ještě před vstupem do studia věděli, že to nebudou ti samí Suicide Silence jako dosud. Společně jsme si toho hodně prožili. Jako bychom sami sebe kompletně rozložili na součástky, a když jsme se zase poslepovali dohromady, vzniklo tohle album. Teď jsme jiná kapela.
Na albu je slyšet hodně emocí, které jsou povědomé třeba z prvních desek Korn. Myslím tím hlavně pocit utrpení v prvním singlu "Doris", ale i v dalších skladbách. Odkud se to vzalo?
Mark: Ten pocit vychází ze stavu, kdy chceš jako umělec něco vyjádřit, ale chybějí ti ta správná nebo přesná slova. A když se tohle děje dlouho, fakt to není dobrý stav. Až když jsi konečně schopný ten problém s vyjadřováním vyřešit a nebát se odsouzení, najednou vše včetně bolesti můžeš vyjádřit tak, jak skutečně cítíš. Už nemáš pocit jako malý tlustý dítě, kterému ve škole stáhli kalhoty ke kotníkům a jemu je před pohledy ostatních trapně. A projít si tímhle vývojem je kurva hodně náročný!
Napadlo vás někdy, co by na vaši novou desku říkal Mitch? Eddie: Vnímám jeho postrkování vpřed téměř každý den. Cítím ho na pódiu a mám dojem, že je velmi šťastný. Nechci znít příliš mysticky nebo šíleně, ale zdá se mi, že ho každý den vidím mezi diváky. Vidím jeho požehnání a potěšení. Jako by se na každý náš koncert vracel a hecoval lidi, ať paří.
Velký rozhovor s Eddiem a Markem ze Suicide Silence o novém hudebním směřování, ztrátě a bolesti nebo "stažených kalhotách u kotníků" najdeš v únorovém Fakkerovi.
