Je to víc faktorů dohromady. Jedna z hlavních věcí, kterou jsou The Dillinger Escape Plan známí, je agrese. Tak to je - naše hudba je extrémně agresivní a divoká. Nemyslím fyzickou agresi, ale spíš sílu těch emocí. Jdeme na dřeň. Představ si stav, kdy si úmyslně strčíš prsty do krku, aby ses donutil vyzvracet. Tak takhle intenzivní stav to je! Zároveň takhle bouříš i proto, abys zaujal lidi, kteří jsou třeba dál od pódia, plně se koncertu nevěnují a z celé show tím pádem vnímají jen obrázek tebe, jak řveš někomu do obličeje, odněkud skáčeš, prostě jak jsi v jednom ohni. Když jsem byl mladší, cítil jsem to takhle naplno, ale postupem času jsem se začal emočně posouvat mnohem dál. Jenže tyhle pocity jsem s Dillingerama nemohl naplno projevit, aniž bych nepodkopával podstatu kapely.
Takže jsi začal mít strach, že nedokážeš naplnit očekávání okolí, je to tak?
Jo, začalo mi být nepříjemně, protože jsem cítil, že mě mají lidi nějak zaškatulkovanýho a dívají se na mě jen jako na toho šílence. Ale já přece nejsem to divoký zvíře 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Začal jsem panikařit. Představa, že ve svých pětačtyřiceti, padesáti, šedesáti budu muset předstírat, že to mám hozený jako v pětadvaceti, byla šílená. Měl jsem pocit, že se mi stahuje oprátka kolem krku.
Velký rozhovor s Gregem Puciatem o důvodu konci kapely, dalších plánech, zraněních i někdejším kálení na pódiu najdete na dvoustraně v únorovém Fakkerovi. O termínu náhradního koncertu v Praze se jedná.
