Tak kde je ten Bowie a stará garda umělců, na které Andy v rozhovorech odkazoval? Kde jsou ty retro goth/glam kusy, z nichž prýští napětí, zaujatost a posedlost všemi špatnými stránkami života, v nichž s lehkostí tvorby dadaistů na psychedelicích přeskakuje jiskra mezi Monou Lisou a Dorianem Grayem po léčbě homosexuality?
Andy Black je odkaz na vše moderní a plytké, co v současné hudbě ztratilo duši. Na jeho první sólovce neuslyšíte ani nebezpečí původního gothic rocku, ani oplzlost newyorského glam rocku a už vůbec ne spanilost anglických glitterrockových popěvků. Bezobsažná muzika manekýna, který má sice talent, avšak na rozdíl od jeho vzorů mu chybí nadčasovost. Andy je bohužel jen produkt, jakkoliv upřímný, a samozřejmě se očekává, že fanoušci jeho domovských Black Veil Brides z něj budou mít plakát nad postel, případně alespoň rychlý orgasmus.
Pro všechny ostatní skončí poslech konstatováním, že The Shadow Side je dobře vyprodukovaná, průměrně složená deska, kterou sice nemusíte vyhodit z přehrávače, avšak na Guantanámu by to muslimským teroristům za účelem jejich zlomení určitě nepouštěli.
2/5
Obsáhlý článek o Andy Blackovi najdete v srpnovém Fakkerovi.